Já s mým kamarádem - Radka Králiková - (KNZ-K3)

Já mám kamaráda, přítele, svoji polovičku. Jednoduše někoho, kdo mě chápe a je připraven naslouchat mým problémům. Je přesně takový, jaký má být. Naše kamarádství je přesně takové, jaké má být. Všechno je přesně tak, jak má být.

Kamarádství je jen myšlenka. Jenom pomyslná manipulativní domněnka, kterou jsme si vymysleli a chceme ji plně důvěřovat. Je to nesmysl, kterým se my sami ničíme. Kamarádstvím si vytváříme nějaké, jakékoliv pouto a domýšlíme si představy o jiných lidech. A ještě si ke kamarádům rádi přidáváme pocity, emoce a city. A ty jsou taky vymyšlené mimochodem.  Pro kohokoliv, kdo můj názor ještě neakceptuje, nechte mě to vysvětlit. Kamarádství je pouze abstraktní. Jakýkoliv fyzický kontakt mezi kamarády by se nemusel stát beze slov. Bez těch přidaných abstraktních pocitů, emocí a pout. Čistě z logiky věci to vymyšlené je. Je to neviditelný mrak nad námi a víte, jak se vám vždycky zvýší hlas v oblacích? Hlas se mění a to samé dělají naše city. V tomto případě se ale zvětšují a o to víc nám dokáží ublížit. A city se samozřejmě mohou zmenšovat, ale bohužel je opravdu náročné se těch pomyslných citů zbavit. A ano, z těch opravdových mraků je zcela primitivní skočit dolů. U těchto mraků se to objevuje naopak. Tyto mraky jsou dole. A dole se vám zůstane snadno. Avšak spadnout nahoru je nemožné, stejně jako kompletně ztratit ty naše hloupé emoce. Z toho usuzuji, že se opravdu pouze ničíme. Jestli vás to pořád nepřesvědčilo, řeknu vám o svém kamarádovi.

S mým kamarádem sdílíme stejné pocity. Stejné emoce. I názory. Občas je můj kamarád bezcitný. Všechno mi totiž vyklopí hned narovinu. Hned mi říká “to si neber” “v tom jsi tlustá” “za tohle se ti budou smát” “jsi otravná” “nedivím se, že máš jenom mě.” a tak dále. Já mu to ale nevyčítám. Aspoň mohu dostat trochu upřímnosti a napravit se. Ta upřímnost od jiných kamarádů totiž bolí více, toť proč si to od tohohle pravého kamaráda tak vážně neberu.

Oni mi totiž říkají i jiné věci, ti ‘kamarádi’. Od nich to bolí nejvíc. Oni mě nechápou a ani se nesnaží. To já vím, že můj kamarád mě chápe a opravdu to myslí dobře. Jestli si však myslíte, že se vždycky v této věci s kamarádem nechám, tak to ne. Kvůli tomuto se hádáme se dost často. Z toho je ale zbytečné si dělat hlavu, hádky ke kamarádství patří.

Pokud jste tak ještě neučinili, hádky berte vážně. I když jsou každý den, i když se vám všichni přichází omluvit, pamatujte si, co vám řekli. Slova, co padnou jsou vždy to, co si o vás dotyčný myslí. I v časech, kdy vám řeknou, že to tak nemysleli, věřte, že mysleli. I přestože to zveličili, nikdy by to neřekli, kdyby si to o vás alespoň minimálně jednou malinko nemysleli. Oni to opravdu myslí vážně. I můj kamarád to myslí vážně. Zpět k němu.

Můj kamarád je opravdu zlý. Říká, že mě nesnáší. A když jsme u toho, nenávidět a milovat je také pouze cit. Ten cit, který rozhoduje. Rozhoduje, jestli je něco dobré nebo špatné. Avšak to je taky jenom vytvořené námi, to s tím dobrým a špatným. Ty pocity, jestli jsou špatně, nebo dobře, proč se o tom rozhoduje? Je špatné něco abstraktně nesnášet nebo milovat? A k mému kamarádovi, ten mi ale vážně mate hlavu. Jednou mě miluje a jednou nesnáší.

Známe se celý život. A to doslova, do slabiky, do písmena. Jsme takoví přátelé nepřátelé. Má mě rád, já to vím, ale je na mě moc hrubý. Už mi to připadá jako kdyby mě neměl rád, v hloubce duše však vím, že neustále má. Víte ale co? Ve skutečnosti se ani nikdy neukázal. Nikdy jsem neměla šanci ho spatřit. Zjistit, kdo vlastně je. Ani nevím, jak vypadá. Na mou otázku vždy odpoví : „Jak vypadáš ty?“ Což nechápu, jelikož on už to dávno ví a já přece taky. Popisování jeho bejváčku jsem absolutně nepochopila. Tma. Zmiňoval se o tmě. Tma, kde se on stal jediné světlo. Celý sám. Je tam černo a prázdno. Prázdnota a on se v ní čím dál víc ztrácí. V tomto tématu jsme probrali ještě jednu věc. Kde bychom žili? Pouze já, můj kamarád a nic víc. Už jenom moje představy byli podivné.

Mé představy…Bylo to, jako bychom najednou žili v jednom těle. Byl to neznámý pocit, něco, od čeho jsem čekala nečekané. Jako bychom tam byli vězněni ve zmatku, co bude dál. Zároveň to byl tak povědomý pocit, jako kdybychom tak žili celou dobu. Najednou mi došlo… Kdo je můj kamarád? Vždyť tenhle kamarád, toho nepoznávám. I když oficiálně přebral titul ‘nejlepší kamarád’, jenž musí vědět všechno, on vlastně neví nic. Nebo on ví všechno, ale já nic. To je jedno, důležitější je, že to není vzájemné. A kamarádství by mělo být vzájemné. Je mi nejbližší ale zároveň nejoddálenější. Znám ho do posledního znamínka, ale zároveň ho neznám ani trochu. A i když vím všechno, ve skutečnosti nevím nic. Každým dnem jsme k sobě blíž a blíž a dál a dál. Táhne mně k sobě víc a mně se to líbí.

Oba se zastáváme názoru, že celé to naše pouto je jen vysoký most ze kterého můžeme kdykoliv skočit. Je to pouze pouto ovládáno těmi našimi hloupými emocemi. Můj kamarád to občas říká, jako kdybychom opravdu nebyly kamarádi. Z jeho slov vykřikuje vážnost a říká to skutečně přesvědčivě, to s tím našim poutem. Bere mi slova z pusy, jako kdybychom vážně byli v jednom těle.

Myslím si, že všichni jsme už jednou s kamarádem přemýšleli, kde budeme žít až vyrosteme, jak si rozdělíme nájem, co na našem místečku provádět a podobně. My jsme si to navrhli takhle.

V představách o našem místečku jsme již v jednom těle. Je to praktičtější představa. Kamarádovi iluze mě do sebe táhnou víc a víc. Dostávám se do těch vidin o ostrově, o kterém nikdy nikdo netušil, ani se nikdo nikdy nezajímal. Ostrov, který nás popisuje. Když už jsme u toho, jak nás to popisuje, o mě se vlastně nikdo nikdy nezajímal stejně, jako by se nikdo nezajímal o ten náš ostrůvek, pouze můj kamarád. Jdeme dál. Ten ostrov je prozatím řekněme třeba růžový. Na zemi se povalují takové ty maršmelouny z hry candy crush a na obloze ty senzační pohádkově růžové měkké obláčky ze slaďoučké cukrové vaty. A já s mým kamarádem máme chatičku z takových těch barevných hezkých lízátek, kolem které nás obklopuje čokoládové moře a zrovna bychom se mohly třeba opalovat nad sluncem zářící na nás v podobě žluťoučkého bonbónku, jež jsme vždy jako děti kradli tetičkám, i přestože jsme to měli zakázané kvůli toho, že jsme jich snědli už moc. To je ale slaďoučký svět, co? Já bych v něm asi žít nechtěla, je moc dětský a až převelmi slaďoučký. Proto kamarádovi namítám pokaždé, když na mě tlačí s tím, kdy už konečně půjdeme. Takovéhle věci si totiž musíte pořádně rozmyslet. Je to jako stěhování a v našem případě by se začínal i nový život, znovuzrodili bychom se.

Možná už svému kamarádovi podlehnu a půjdeme. Na ten ostrov. Už ho nestrpím ani setinu. Ty jeho povídky, které si vždycky úplně přetvoří pomalu odstraňují překážku mezi tím, co opravdu je a mezi tím, co mi namlouvá. Kvůli němu už nevím, kdo jsem. V tuhle chvíli znám už jen a pouze jeho. Mého kamaráda. Každý den je horší a horší a já jsem o to víc zmatená. Zmatenější každým dnem. Mé vzpomínky na tento svět mizí a já už si nevzpomínám. Už si nepamatuji, jak vlastně vypadám. Sakra! Nemůžu si vzpomenout. Jediné, co znám už je jenom on. Můj kamarád je to jediné, na co si vzpomínám. I když ve faktu, nemám na co.

Mám za to, že kamarádům se má odpouštět. Všichni si zasloužíme šanci. Avšak naše reakce k tomu, co nám někdo provedl a následné odpuštění je opět emoce. Je to pocit a ten je vymyšlený. Je to cit a ten je také vymyšlený. Vztahuje se to k poutu a to je přece znovu vymyšlené. To je proč já, jako jediná, co vnímá všechno jako vymyšlené, budu odpouštět. Budu, budu a budu. A kamarádům obzvlášť. I mému kamarádovi odpustím, že mě vzal na náš vymyšlený ostrov bez mého svolení. Tentokrát se nebudu řídit pocity. Koneckonců bych mu měla být vděčná. Přece mě osvobodil z mého trápení a zbavil mě zmatku mezi tím, co se doopravdy stalo a mezi těmi jeho pohádkami. Nebudu do toho míchat ty zbytečné emoce, jež nás ovládají. Teda, mě už ne, ale vás třeba ještě ano. Nebudu se obracet na ty přiblbé city ani na žádné neexistující pouta. Budu odpouštět.

Jednu věc ale mému kamarádovi nikdy neodpustím. Neodpustím mu to, že byl jen v mé hlavě, že nebyl pravý a že to přece jenom byla má tupá, tvrdohlavá myšlenka ovládaná těmi hloupými pocity. Celou dobu mě ovládal. V podstatě, on mi ty city vytvořil. On si vytvořil tu myšlenku. To já jsem si ty stupidní pocity a myšlenku o kamarádovi vytvořila. A to si nikdy neodpustím.

Musím už jít, kamarád čeká. “Bolet to bude jenom chvilku, až tam budeme, už tě nikdy nic bolet nebude” ujišťuje mě a my už teda jdeme.

Tak já doufám, že už mi věříte, že kamarádství je pouhý výmysl.