I nedopité kafe rozbuší srdce - Kristýna Janásová - (GP24-K4)

20. 8. 1963

„Jitko, Jitko vstávej...slyšíš, otevři oči, což ty si neslyšela zvony z kostela“ Uaah „Ještě chvilku maminko“ „Žádné také, snídaňu a 20 kč na nákup máš na stole tak hybaj.“ Snažím se rozespale alespoň trochu pootevřít oči, ale slepené řasy mazlavými ospalkami a áhh to ostré světlo z lustru, jakoby chtěli, abych ještě pět minutek pospávala. Ježkovy oči kolik je hodin? Ale ne, já zaspala.

Z postele vyskočím tak rychle, jako tuhle Jarouš od vedle, když si na louce na bodláky sedl, to byla prča. Pobíhám po pokoji sem a tam, a tam a sem do brašny si stihnu dát jen sešit a pravítko. Rychle skočím do mé nové sukně, co mi maminka přes noc ušila a ano je z té nové látky z Německa a ano samozřejmě, že je šitá podle těch nejmodernějších střihů, které máti našla v tom tajném časopise od tety Blaženy…jéé to budou holky čubrnět a závidět, ale Jituš šup šup přece nestíháš. Tak honem vlasy splést do culíčků a nesmím zapomenout na červené pentličky. Jsou rudé jako plamen a ve větru se přenádherně mihotají. Jsem připravena, teď už jen snída….ně. Povzdechnu si, protože to opravdu nejodpornější pití je bíla káva, kterou každé ráno dostavám k snídani společně s krajícem chleba tlustě namazaném máslem. Krajíc beru do ruky, mezitím před brankou už procházejí davy spolužáků, či spolužaček, tak se k nim běžím připojit.

Peláším za svými kamarády, když v tom z okna slyším „Synku prosímtě, vyřiď té naší Jituli, ať střihá dom a tu kafe dopije.“ No jo, to je naše milovaná babička, jak by náš tatínek řekl ,,Je to prostě správná herdekbaba od rány“. V tu ránu mi kdosi zaťukal na rameno. Otočím se a tam…bože můj bože můj ten nejkrásnější, nejurostlejší a ten nejlepší plavec, střapatý Jožka Bártů. Čelo se mi orosilo a kolena roztřásla. ,,Copak?“. NO, NO hádejte na kerého synka ta a babi volala a co mi tím pádem šel Jožka oznámit. ,,Máš jít dom kafe dopít“. Taková ostuda, hambou jsem zrudla a modlila se aby si tuto ranní aféru nikdy nepamatoval. Celá zhrbená, tak aby mě nikdo moc neviděl jsem došla do školy.

Sotva vkročím do třídy, tak se obratně vyhýbám mokré plesnivé houbě na tabuli, kterou přes celou třídu hodila známa firma Bohdan Mikeška. To byste měli vidět, jak rychle ze mne stud opadl a samozřejmě jsem Bohdanovi tuto střelbu houbou oplatila a až moc úspěšně. Počty, litery, prvouku, vše zvládám jak takž na dobrou, ale s písemkou z historie další hodinu musím něco udělat. Zdá se, že můj Jožka má stejný kulišácký nápad. Nenápadně, potichoučku se oba připlížíme ke kamnům, já vytáhnu ono pravítko, co jsem si naštěstí ráno dala do brašny a kámen nůžky list teď, hurá Jožka prohrál, a tak na ty kamna svými dlouhými prsty musí on došťourat pravítko. Honem pryč. Honem pryč. Hahaha to bylo něco a teď jen chvíli počkat. Mezitím na mě Jožan pořád civí a culí se. Co může chtít. „Fuj děti, co tu tak smrdí?“ Náš plán zafungoval na výbornou. Plastové pravítko se na rozžhavených kamnech roztavilo a neúprosně smrdělo. Všechny okna do kořán, celá třída na chodbě a žádná písemka. Jožka mě zatahá za copánek. Otočím se a oba si vítězoslavně plácneme.

Cestou ze školy se stou naší bandou zastavíme na houpačkách před lékárnou, ale pak stejně nejvíc bžundy je vždycky u zříceniny zámku v parku. Chodíme tady každý den. Hrajeme si třeba na četníky a zloděje, nebo onehdy jsme hráli moji oblíbenou startovačku. To je něco jako schovka, jen vás může kdokoli zachránit. Dneska přišel k zřítěnce (tak říkáme tomu zámku) i Jožka. A hele ho, jak se ke mě měl. Myslela jsem, že sním. To byla taková nádhera. Něco vám povím. Když pykala Ivča Kolná a my se šli schovat, chytil mě Jožka za ruku. Tak zvláštní pocit, jakoby se všichni motýli světa slétli v mém břiše. Nedokážu to ani popsat. Srdce mi buší tak, že mám pocit, že se můj hrudník rozletí na milion malých střípků. BIM BAM BIM BAM je šest, musím honem domů nebo bude výpraskt. S Jožkem se obejmeme a on mi laškovně sundá pentličku. ,,I ty darebo“ nemám čas se o ní s Jožou přetahovat a tak se jen usměju a pospíchám domů.

Doma nemůžu být tou rebelkou hlasitou jako venku s děckama ,máma mě sleduje a táta stále něco mrmlá pro sebe. Mám je ráda, ale občas mi přijdou kyselí jak citrón. Rychle dojím, přemůžu se k polknutí rybího tuku, bleh, osprchuji se a jdu na kutě. Další den je ve škole velké vyšetřování, kdo že to včera pravítko na kamna hodil. ,,Jitka, Joža do ředitelny“ Tak a je to venku. Kázání od ředitelky, černý puntík a 20 krát opsat ,,Pravítko nepatří na kamna ale do pouzdra“ by se ještě dalo přežít, co ale bude doma. Jejda to bude vylágoš, jenom z pomyšlením na tátův opasek mě začal bolet zadek. Opak byl však pravdou.

Po příchodu domů nikde nikdo a po řemenu ani stopy. Rychle se snažím splnit všechny domácí práce, aby přece jen byli rodiče mírní. Dveře letí, táta vchází do obýváku a za ním máti. Už z jejich výrazu vím, že ta drbna ředitelka jim vše vyžvanila. První hodina, druhá a výsledkem kázání, křiku a bědování není výprask, ale něco horšího…mám zaracha. Proč zrovna já, proč zrovna teď. Super, takže po škole hned dom a o Jožovi si můžu nechat tak maximálně zdát. Jsem to ale chudák. Den za dnem pořád to samé. Ahh, jak já to nenávidím, nudou mi stojí vlasy na hlavě a k tomu všemu mi Joža poslal dopis, že se se začátkem prázdnin stěhuje do Čech. To snad není možné. Dnes je poslední den školy a poslední den co vidím Jožku. Slzy mám na krajíčku objímáme se a bědujeme, že se ani na chvíli po škole naposled vidět nemůžeme. Usínám v slzách.

Ťuk, Ťuk. Kdosi mi klepe na okno. Rozhrnu záclonky a tam můj drahý Jožan. Neváhám ani vteřinku a přesně o půlnoci vylézám oknem a spolu s Jožou přelézáme ploty zahrad trháme maliny, angrešty a povídáme si. Celou tu noc završíme návštěvou stanu, ve kterém na tajňačku v lese se shromáždila celá naše grupa. Všichni se skvěle bavíme a nad ránem se loučím s Jožkou. Objetí a malá hubička. Rozloučení, jak se patří. Pak jsem si ještě rychle slíbili, že si celé prázdniny budeme psát dopisy. Vkrádám se zpět do domu, uléhám do těžkých peřin a usínám s tím, že vím, že tohle byl zaručeně ten nejdobrodružnější začátek prázdnin.