Dědečkovy příběhy - Eliška Rychlíková (GP-K3)

Amálka střemhlav běží za dědečkem do obýváku. Přiběhne k němu a vyptává se: „Mám na tebe jednu otázku, dědečku, jaké bylo tvoje dětství?“ Dědeček se zasměje a povídá: „To byly krásné časy, to ti povím.“

Dědeček s Amálkou se uvelebí na pohovce a povídá jí: „Jak jsem byl ve tvých letech, zde na zahradě jsem našel slepýše. Já ho vzal do ruky a doma do umyvadla jsem ho dal, pak, jak můj otec šel k umyvadlu, tak se strašně polekal. Samozřejmě jsem pak dostal za vyučenou. Ale moje maminka se jenom pousmála. Jo, a taky si vzpomínám, že my jsme měli takovou partu kluků, podobnou jako Rychlé šípy. No a my jsme si dali výzvu. Kdo večer zajde pro plechovku na hřbitov, bez toho aniž by se bez ní vrátil, je borec. Tak jsme tam postupně šli, všichni to zvládli a už byla řada na mně. Strašně jsem se bál, protože jsem slyšel různé zvuky a viděl různé stíny. Ale zvládl jsem to. A víš, proč mám tak křivý nos?“ „Ne, nevím dědečku.“ „To je taky dobrá historka. Já a mí kamarádi jsme si postavili loďky a házeli po sobě kamínky. Měli jsme se udržet co nejdéle na těch loďkách. A jeden můj kamarád nechtěně hodil velkou silou kamínkem přesně na můj nos, bolelo to jako čert. Samozřejmě že jsem dostal znovu vynadáno a musel jsem jít k doktorovi. Ale na svoje dětství nikdy nezapomenu, bylo totiž tak nádherné, že lepší už být rozhodně nemohlo.“

Amálka byla nadšená, co všechno dědeček prožil. Měl tolik krásných vzpomínek. Dědeček říkal, že vzpomínky jsou k nezaplacení. Život je jenom jeden, tak ať máš plno vzpomínek.