Dětství mého dědečka - Jakub Křimský (GP-K1)

Můj dědeček na své dětství vzpomíná takto: „Mé dětství bylo hezké, plné her a dobrodružství s mými kamarády. Ve škole jsme se vždy domluvili, co budeme po vyučování dělat a kam vyrazíme. V té době jsme bydleli v Porubě a naše výpravy směřovaly do okolních lesů a do Staré Poruby. Tam jsme byli vítání hlasitým štěkotem pejsků, kteří věděli, že jim neseme něco dobrého. Psy jsem měl velmi rád, ale rodiče mi nechtěli žádného obstarat.

Podařilo se mi vybojovat alespoň křečka. Jednoho dne jsem však jeho příbytek našel prázdný. Všichni jsme se zapojili do hledání, ale bezúspěšně. Příští den přišla maminka z práce a říkala, že potkala sousedku Macurovou. Paní Macurová jí začala barvitě líčit, jak ve své spíži objevila křečka, který si pochutnával na uzeném mase určeném k obědu. Mamka na sobě nedala nic znát a spěchala domů. Tak u nás skončil chov křečků.

V té době probíhala v Porubě velká výstavba domů a staveniště nás lákala k průzkumu. Krásně se tam hrála na schovávanou a na vojáky. Víkendy a prázdniny jsem trávil se svými rodiči nebo prarodiči na chatě v Beskydech, kterou jsme v té době začali stavět. Přespávali jsme v stavební boudě plné nářadí a materiálu, což bylo velmi dobrodružné. Na chatě jsem pomáhal při stavbě. Zejména jsem vynikal v rovnání starých hřebíků a jejich třídění.

Rodiče mě často posílali do obchodu, a protože naše chata byla na vysokém kopci, trvalo někdy i tři hodiny. I v okolních chatách jsem měl kamarády a kamarádky.

Jednou nás mamka od Zdenka poslala pro mléko k místnímu sedlákovi. Cestou zpět se nám podařilo polovinu mléka s bandasky vylít. Cítili jsme průšvih a nenapadlo nás nic jiného, než mléko doplnit vodou z potůčku. Předali jsme mléko mamce a šli ven. Samozřejmě při vaření mléka byl náš podvod odhalen a byli jsme po zásluze pokáráni.

Zajímal jsem se taky o auta a o různé technické věci, ke kterým mě vedl můj otec. Pomáhal jsem mu dokonce kreslit technické výkresy, což mě velmi bavilo. Uměl jsem to precizně a vždy jsem dostal nějakou korunku za odměnu. S našetřenými korunkami jsem pak chodil okukovat výklady a vitríny v místním hračkářství, kde jsem si dělal zálusk nejčastěji na "angličáky".

Nikdy jsme neznali nudu. Venku jsme se cítili bezpečně a rodiče se o nás nemuseli strachovat. Vždy jsme se včas vrátili domů, byť s nadrženými tepláky či odřenými koleny, s tím se však počítalo.“

Dědeček Standa toho měl k vyprávění mnohem více, avšak o tom třeba někdy příště.