Zotročení elfové a rosa - Jana Vacková (ŽV-K4)

Teplé paprsky slunce pomalu odháněly hustou mlhu a odhalily staré opuštěné stavení. Na  rozpadlém okně si vrabci postavili hnízdo a ptáčata se učila létat nad zaprášeným nábytkem. Rozličné druhy hmyzu hodovaly na ztrouchnivělém dřevě a přezrálých plodech jabloní ve zdivočelém sadu. Louka mezi stromy byla plná rozličných květů rostlin, které sem dorazily z původních záhonů nebo je přinesl vítr ze vzdálených krajů. Vše bylo pokryté duhovými perlami rosy, které zářily do dálky a pomalu klouzaly po listech dolů. Mezi pružnými stébly pochodovali červení mravenci, nohatí brouci s lesklými krovkami a...

…velký, hnusný, černý pavouk!

Plížil se po lepkavé pavučině směrem k oběti, která uvízla v jeho pasti.

„Pomoc!“ křičela drobná postava, trhala sebou na všechny strany a snažila se odtrhnout ruce od lepkavé hmoty.

Byl jedním z lučních elfů, kteří sbírají rosu pro květiny, jimž slouží. Každá rostlina má desítky těchto bledých, štíhlých a drobných človíčků v barevné zbroji se zbraněmi, které jim sama věnovala. Vyděšený elf v síti měl na zádech připevněný luk a šípy z řapíků, zelenou zbroj a malé žihadlo u pasu. Jeho Paní byla kopřiva.

Naopak Paní té mladé elfky, která se vyhoupla zpoza zelených stébel byla růže. Její červená, na dotek sametová blůza a trn v pochvě to dávali jasně najevo.

Odrazila se od země a skočila k elfovi. Boty každého elfa byly vůči lepkavé pavučině imunní.

„Co blbneš? Nesmíš se pavučiny dotýkat rukama!“ nadávala ležícímu a postavila se do bojového postoje čelem k překvapenému pavoukovi.

„Pomoz mi!“ zaječel elf.

„Uklidni se,“ poručila mu, „pomůžu ti.“

Vytáhla luk a vystřelila několik zaostřených řapíků po chlupaté obludě. Nečekala na reakci, vytasila trn a rychle řezala do tenké sítě.

Pavouka řapíky nezastavily a opět se plížil jejich směrem.

„Dělej, už je skoro tady,“ popoháněl elf svou zachránkyni.

„Sklapni! Já se snažím!“

„Dělej!“

Byl velmi blízko, ale elfce zbýval pouze pár rychlých řezů a elf byl volný. Hodil po nepříteli svůj trn a řapíky a společně zdrhali po lanech pryč.

                                                                       -x-

Zastavili až mezi stonky suchého máku a lapali po dechu.

„To bylo o fous,“ konstatoval elf.

„To jo. Měl bys jít raději zpátky, je to tady i s trnem dost nebezpečné.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Ztratil jsem všechnu rosu, když jsem se snažil dostat pryč.“

„Cože?!“

Zkroušeně sklonil hlavu.

Posláním lučního elfa bylo přinášet rosu. A kdo neodevzdal na konci dne plnou kapsu, musel okopávat kořeny své rostliny a hrabat se v hnoji, dokud se Pán (či Paní) neslitoval. Nikdo z elfů s tím nechtěl mít nic společného a proto to byl tak skvělý trest a dokonalá motivace.

Elfka chvíli pozorovala zelená stébla trávy a stíny mezi nimi. Přemýšlela.

„No dobře,“ odpověděla nakonec, „dám ti svojí rosu.“

„Ale to…“ namítal překvapeně elf v zeleném.

„Jsem rychlá, stihnu to nasbírat dřív, než se ty dovalíš do postele,“ skočila mu do řeči a přelila svou rosu do jeho kapsy.

„Ani jsem ti nestihl poděkovat, že jsi mi zachránila život a ty mi ho zachráníš znovu...“

„Mazej, než si to rozmyslím!“ vyhrožovala mu dobrácky.

Mazal a s rozzářením úsměvem jí zamával, chvilku před tím, než zmizel za šedým, zarostlým kamenem.

Elfka se také usmála a svižným krokem se vydala na opačnou stranu.

                                                                       -x-

„Blbá rosa. Jsou jí všude hromady a zrovna, když ji potřebuju, se někam vytratí,“ zanadávala si nahlas.

Nemohla ji nikde najít. Všechna rosa už dávno zmizela v barevných lístcích květin a tráv a zbytek se jednoduše vypařil. 

Elfka byla zoufalá. Místo pochvaly za dvojitou záchranu ji od paní čeká trest a místo třpytivé rosy bude sbírat mazlavý hnůj. Brr.

Slunce už se chýlilo ke konci své denní cesty, když si vzpomněla na vyprávění starších elfů. Vždycky se chvástali, že našli nekonečný proud rosy.

„Jak to bylo? U hromady balvanů doleva,“ brumrala si pro sebe.

 Balvany byly nedaleko. Vydala se vlevo. Obešla mnoho stébel, přeskakovala ulity, kameny a cesty pilných mravenců.

                                                                       -x-

Bylo to přesně, jak říkali. Nekonečný proud rosy. Některé kapky si hrály na okraji a ostatní se hrnuly kamsi do neznáma.

Elfka si nadšeně sundala ze zad prázdnou kapsu a nastavila ji směrem k proudu. Brzy ji měla plnou.

Už se chtěla vracet, když jí noha uklouzla na slizké řase obrůstající kulaté oblázky a spadla do proudu. Vyděšeně se snažila dostat pryč, ale brzy se potopila a na hladinu se dostalo jenom několik bublinek.

                                                                       -x-

Bolela ji hlava a plíce. Nejraději by spala dál a nemusela nikdy vstávat. Proč vlastně byla vzhůru? Rosa! Vmžiku se brobrala a s otevřenýma očima si prohlížela své okolí. Ulevilo se jí, že už není ve vražedné tekutině, ale když se před ní objevil obličej mladého, hezkého elfa v černé košili, opět znervózněla.

„Vítej na suchu! Jaká byla plavba?“ zeptal se jí se širokým úsměvem.

„Co?“ nechápala ho. Co je ta plavba?

„Pravda, to byl blbej fór,“ omlouval se, když uviděl její výraz.

Po chvíli trapného ticha se odhodlala se ho zeptat.

„Jak…?“ zaskřípal jí hlas.

„Jak ses sem dostala?“ dokončil elf v černém.

Přikývla.

„Plavala sis v potoce hlavou dolů. Vypadala jsi divně a já rád někoho zachraňuju, takže jsem tě vytáhl.“

Nechápala, jak to udělal, ale nehodlala nad tím déle přemýšlet.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptal se jí.

„Sbírala jsem rosu a uklouzla jsem, a pak mě unášel proud.“

„Rosu? Máš Pána?“

„Paní.“

Natáhl ruku a pohladil její vestičku.

„Chm, růže.“

Natáhla svou ruku a dotkla se jeho černé košile. Rychle ucukla.

„Fuj, co to je?“

Usmál se a pobídl ji: „Hádej.“

„Je to odporné, jako… jako pavouci!“

„Dobrý typ. Pavoučí chlupy.“

„Ty sloužíš pavoukům?!“ zděsila se.

„Ne, já je lovím,“ odpověděl hrdým hlasem.

Chvíli nebyla schopná slova a v hlavě jí běhaly stovky otázek. Začala tou základní.

„Kde máš svého Pána?“

„Nikde.“

„Každý elf musí mít Pána nebo Paní!“

„Však já měl blatouch, ale pak uschl a nikdy už se neprobudil. Takže si užívám svobody a zachraňuju nešikovné elfky z vody.“

„Vody?“ vyklouzlo elfce.

„Jo, z vody. Ještě řekni, že nevíš... To je vlastně rosa.“

„Aha.“

                                                                       -x-

„Kde je tvoje růže?“ otázal se po chvíli.

„Vedle té jeskyně, kde rostou suché zkroucené stromy a hromady prachu.“

„U toho starého domu?“

„Domu? Kam na ty slova chodíš?“

„Můj Pán mi o všem vyprávěl. Jestli můžeš chodit, můžeme hned vyrazit.“

„Když já nevím!“ vykřikla zoufale.

„Co nevíš?“

„Nedonesla jsem jí včera rosu a budu muset okopávat kořeny a nosit hnůj! Ale chci domů!“

„Ou. Tak s tím ti asi nepomůžu. S důležitým rozhodováním mám fakt málo zkušeností.“

„Mohl bys jít se mnou?“ zeptala se zoufale.

„A nechat se zotročit nějakou blbou růží? Bez urážky, ale fakt se mi nechce.“ S odporem nakrčil nos.

„Nemusíš jít až úplně tam. Já jenom nevím kudy jít a ty vypadáš jako dobrý průvodce.“

„Skvělý průvodce… No dobře, ale cestou chci potkat pár pavouků.“

„Ty vybíráš cestu.“

„Fajn, tak jdeme, ne?“

                                                                      -x-

Mladí elfové cestovali ke starému domu a zažívala mnohá dobrodružství. Elfce se svobodný život tak zalíbil, že už se k růži nikdy nevrátila a s elfem založila nový klan Pavoukobijců.

A rosu sbírala pouze pro radost…