Cesta Táni - Darja Sedláčková - (GP24-K2)

Táňa se narodila se v roce 1952 ve Vsetíně, kde prožila celé své dětství, které považuje za krásné a klidné, hlavně díky svým rodičům. Rodiče jí dopřávali vše potřebné. Od malička byla vedena k samostatnosti a pracovitosti.

Na činnosti a aktivity v mateřské škole si nevzpomíná, snad jen na budovu – vilku uprostřed oplocené zahrady s velkou vstupní bránou.

Sídliště Trávníky, kde s rodiči žila, bylo v období šedesátých let moderním sídlištěm. Činžovní domy byly vytápěny centrální kotelnou, postupně byl prováděn i rozvod plynu. U většiny domů bylo hodně zeleně s lavičkami k odpočinku, starší občané udržovali u domů květinovou výsadbu, děti dováděly na hřištích, které obětaví rodiče v zimě měnili na kluziště.

Jako všechny děti, tak se i Táňa těšila na den 1. 9. 1958, kdy konečně s červenou aktovkou zamíří do velké budovy školy s vyklápěcími okny, velkou jídelnou s pódiem, tělocvičnou a dlouhými chodbami, na kterých byly umístěny malé fontánky, ze kterých žáci o přestávkách pili vodu. Ve třídě byla umístěna černá tabule rozdělená tyčí s otočným kloubem na dvě části. Před tabulí byla vyvýšená podlaha se stolem pro vyučující. Školní lavice pro dvě žáky byla smontována i se sklápěcí židlí. V pravé horní části lavice byl otvor s umístěným kalamářem na inkoust a prohlubeň k odložení pera, protože prvňáčci po psaní tužkou používali nejdříve pero s vyměnitelnou špičkou, která se namáčela do inkoustu. poté paní učitelka rozhodla, kdo teprve může psát plnicím perem. Většina učitelů byla starší, zkušení a měli přirozený respekt u žáků i rodičů.

Od 1. třídy se Táňa vypravovala do školy sama, protože rodiče jezdili brzy do práce. Do 4. třídy Táňa navštěvovala školní družinu. Bylo to tam prima, nejprve si psala domácí úkoly, poté přicházela volná zábava, sportovní aktivity a různé pracovní i výtvarné činnosti dle věku.

S rozvojem průmyslu ve Vsetíně a související bytovou výstavbou vznikl nedostatek míst na základních školách. Proto byla Tánina 5. třída dočasně přemístěna do budovy gymnázia na Dolním náměstí ve Vsetíně, dokud nebyla dokončena stavba nové základní školy na sídlišti Rybníky. Budova gymnázia působila důstojně, stejně jako studenti a profesoři, kteří zde vyučovali. „Páťáci z Trávníků“ však mezi nimi působili jako rušivý prvek. Skupina spolužáků se rozhodla zpříjemnit si každodenní cestu do vzdálené školy tím, že se místo chození po silnici přes řeku Bečvu vydávali přímo jejím korytem. Řeka byla většinou klidná a mělká, takže přeskakování po kamenech bylo pro děti vzrušujícím dobrodružstvím. Společně vytvořili partu „Bečváci“, která měla svá pravidla, a dokonce si vedli deník. Jedna ze spolužaček, kterou do party nepřijali, si však stěžovala doma, a její maminka následně podala podnět ve škole. Rodiče všech zúčastněných dětí byli proto pozváni na projednání situace. Táňa se obávala, jak na vše zareagují její rodiče, a celá situace jí byla nepříjemná. Když však paní učitelka viděla deník a vyslechla pravidla i aktivity „Bečváků“, neměla vůči jejich chování žádné výhrady.

6. – 9.  třídu absolvovala Táňa opět na Trávníkách. Postupně nastupovaly do školy na druhý stupeň nové a mladé paní učitelky.

Dětství a zaběhnutý rodinný život se v 7. třídě náhle změnily tragickým úmrtím tatínka. Táňa dospěla rychleji, než by si sama přála, a začala naplno využívat to, k čemu ji rodiče odmalička vedli – samostatnost, zodpovědnost a schopnost vést domácnost.

V posledním ročníku ZŠ byli ze tří devátých tříd vybráni žáci s předpokladem ke studiu na střední škole a zařazení do 9.A. Podle Táni to bylo dobré, téměř všichni měli vyznamenání a bylo to takové rychlé shrnutí dosud získaných vědomostí a příprava na přijímací zkoušky.

V roce 1967 nastoupila na Střední ekonomickou školu v Opavě. Internát pro dívky, kde byla ubytována, byl velký klášter s širokými schodišti, vysokými ozdobnými stropy, kazetovými dveřmi a velkými místnostmi. Byť byla celá budova vytápěna ústředním topením měla každá místnost jiná, krásná, vysoká, bílá kachlová kamna. V 1. ročníku bylo na pokoji deset holek, od 2. ročníku pět. Zpočátku dojížděla do Vsetína jednou za 14 dní, ale po zavedení 5denního pracovního týdne, to znamená, že sobota již nebyla pracovní, jezdila za maminkou každý týden, aby jí byla nápomocna. Ve třídě byly samé holky, a to nejen z Opavy, ale i Vsetínska, Ostravska, Karvinska i Pardubic. Měla nejprve nepříjemný pocit, že jsou moc chytré, že ona nic nezná a neumí, ale časem se ukázalo, že tento pocit byl mylný. Možná díky své zodpovědnosti, přípravě na hodinu i za cenu delšího času v učebně, patřila ke studentům s dobrými výsledy. Učila se a toužila po studiu na Vysoké ekonomické škole v Žilině. Maminka jí studium přála, i když věděla, že je sama vážně nemocná. Táni tuto skutečnost sdělila lékařka.

Když Táňa navštívila přednášku vojáků a příslušníků SNB, začala se zajímat o přijetí do sboru SNB, kde nastoupila ihned po maturitě 16. 6. 1971. Maminka po roce zemřela.