Netradiční dušičky - Filip Strakoš - (GP24-K2)

Když byla babička ještě malá holka, jezdila s rodiči a sestrou pravidelně na “dušičky” na hrob dědovi a babičce. Byl to výlet na celý den. Jelo se tehdy dřevěnou tramvají až do Kyjovic, pak pět kilometrů pěšky na hřbitov, kde postáli u hrobu, zapálili svíčky, dali květiny a následovala návštěva u babiččiny pratety a prastrýce, kde dostali za tu námahu něco teplého do žaludku, pohovořili a stejnou cestou se vrátili zpět.

Jednou se však “výlet” za zesnulými a rodinou trochu “zvrtnul.” Počasí bylo mrazivé, napadl sníh, cesta byla ledová a všichni se modlili, ať už ji mají za sebou. Ze hřbitova doslova pádili k příbuzným ve vidině tepla a večeře, ale jaké bylo jejich překvapení, když jim otevřel prastrýček se slovy, že dovnitř nemohou, poněvadž prateta je nemocná a že si nepřeje, aby se nakazili. Přesto mu jich bylo ale líto, když viděl třepající se zmrzlou rodinku a dal jim na zahřátí, aby prý neztuhli úplně, trochu slivovice.

Jenže ta “půlka”, co dostali, byla trochu větší, prababička nebyla zvyklá vůbec pít alkohol, a tak jí “lehce vlezl do hlavy.” Cestou zpívala na celé kolo, neustále padala na ledu a všechny nutila zpívat písničku, kterou složila a jež zněla nějak takto: “ A jdeme k nádraží, s kuráží lalala....dětičky do nás naráží, jsou na stráži.... tralala. Když jí došel na chvíli dech, někdo, kdo šel za nimi a kácel se smíchy, protože tak povedenou partičku ještě neviděl, zavolal: “ Tak co bude s tím zpěvem?” Prababička nadšeně začala zpívat znovu, a tak se prozpívala a proklouzala až k zastávce, kde už na ně naštěstí čekala tramvaj. Děti - tedy moje babička se sestrou ji usadili s menšími problémy na místo, pod kterým se topilo a ona blaženě usnula.

I když už uplynulo několik desítek let, zážitek z paměti mojí babičky dodnes nevymizel a s úsměvem na tu “ostudu”, jak říká, vzpomíná.