Žilo se kdysi lépe? - Veronika Kudelová - (GP24-K4)

Od doby, kdy má babička byla ještě dítě, se hodně věcí změnilo. Tím “hodně věcí” nemyslím jen věci hmotné, tedy ty kolem nás. Těch se to samozřejmě také týká, ale o tom později. Zamysleme se nejdřív tak trochu prostě a jednoduše.. kolikrát za tu dobu listí ze stromů opadalo, kolik stromů bylo skáceno a zase zasazeno, kolikery výtvory byly započaty ale nedokončeny? Těžko říci, když jsme u toho všeho osobně nebyli. I když, možná vám křivdím, nejspíš by jste přece jenom znali na něco odpověď.

Také hodně věcí, u nás, uvnitř v lidech, se změnilo. Nemohu říci, jestli k lepšímu, nebo spíše horšímu, v podstatě nežijeme v pohádce, abych mohla s jistotou třídit věci na dobré a špatné. Říká se, že kdysi bylo ve světě více důvěry, dobromyslnosti a lidé byli celkově více, jak to říct, lidští. Možná, že právě lidská tvořivost a náklonnost k modernizaci vytváří tyto rozdíly. A to nás sbližuje, ale zároveň i oddaluje. Záleží, jestli chcete být blíž někomu na druhé straně zeměkoule, nebo tomu, kdo jest váš nejdražší. Aspoň tak to tvrdí právě moje babička.

Tím jsem se ale nesnažila říct, že lidská touha k pokroku je nám vlastně škodlivá, to vůbec ne. Spíše tvrdím, že je součástí několika důvodů, proč právě mé dětství a mládí vypadá jinak, než jak mi své vyprávěla babička.

Jeden z dalších rozdílů, který si myslím, že také stojí za zmínku, je pocit bezpečí. Z mnoha vyprávění, co mám od babičky naposlouchané, mi zní až nepředstavitelné, že by se mohly uskutečnit i v této době. Například když jako dítě běhala po parku bez doprovodu rodiče již ve velmi útlém dětském věku bez pocitu strachu, že by se jí mohlo něco stát. Občas mám pocit, že lidé na tomto světě jsou víc a víc ohrožení, ať už “poničenou” matkou přírodou nebo lidmi samotnými. Možná se však mýlím, třeba takový pocit měly i generace před námi a generace před nimi a před nimi atd. To by ale znamenalo, že tenhle pocit máme jako lidé jednoduše zakódovaný v sobě, nebo že jsme si ten svět (přesněji řečeno lidskou společnost) takhle od začátku nastavili. Ale to už moc filozofuji, posuňme se radši k dalšímu možnému rozdílu.

Dále bych se chtěla zastavit u tématu “nedostatek zboží”. Za chvíli se blíží Vánoce a uvažujeme, co pod stromeček koupit svým přátelům a rodině. Obvykle nás nic moc speciálního nenapadá, pokud si dotyčný, kterému chceme dárek dát, o nic neřekne. A tak přemýšlíme a vymýšlíme, co by dané osobě mohlo udělat radost. A jak to vlastně souvisí s nějakým nedostatkem, co jsem říkala na začátku? No, váže se mi k tomuhle taková jedna otázka - nekupujeme ty dary vlastně hlavně proto, abychom něco koupili? Ne proto, že si daná osoba něco hrozně moc a dlouho přeje nebo má něčeho nedostatek, jak to obvykle bývalo, když moje babička byla mladá. V nedostatku se totiž i každá malá drobnost stala vzácným darem. Tohle nepíšu proto, abych vám něco vyčítala, takhle si to prosím nevyložte. Pouze se snažím poukázat na to, že to, co je pro nás dnes samozřejmostí, samozřejmostí nebylo vždy a přijde mi, že se na to dnes hodně zapomíná. A tohle “moudro” se zajisté nevztahuje jenom na nějaké dárečky.

A co napsat na konec? Nejraději bych měla jasný závěr, takový jednoznačný konec, jestli mé dětství, nebo dětství mé babičky bylo lepší. Každopádně musím vás, ale i sebe zklamat, protože k takovému rozhodnutí jsem se nedobrala. Každé totiž má své výhody a nevýhody, v podstatě jako všechno. Nejraději bych si totiž z každého vzala kousek a kousek po kousku bych si postavila svůj ideál na perfektní dětství. Zabalila bych ho a dala bych si ho pod vánoční stromeček, protože právě tam by se hlavně měly dávat dary, které si opravdu hluboce přejeme. A když už si bohužel takový dar dát nemohu, tak bych ho alespoň zabalila jinému dítku, s jeho vlastním ideálem. Zní to až pohádkově, viďte?