Zlom - Čeněk Hurník - (GP24-K4)

Psal se rok 1948 a do rodiny Kucharčukových se narodil Jiří. Jiří vyrůstal společně s bratrem a dvěma sestrami.

Jiříkovi rodiče to s ním neměli vůbec lehké. Nepatřil k těm dětem, které se učily pilně a (nedejbože) dokonce i rády, jako jeho sestra, která za něj mimochodem psala domácí úkoly. On byl pravý opak, školou spíše procházel a vždy dal přednost kamarádům, než nějakému hloupému učení.

Když byl Jiří ve 4. třídě, dostala jeho maminka pozvání od jeho třídního učitele.

Jiří seděl v lavici, když někdo zaklepal na dveře. “Vstupte,” řekl učitel. Když Jiří ve dveřích uviděl svou maminku, uvědomil si, že je zle. Moc dobře totiž věděl proč si pan učitel jeho maminku pozval a rovněž moc dobře věděl, že jeho maminka je velice svérázná žena (čemuž se nemohl divit, když vzal v potaz fakt, že vychovávala 4 nezbedníky ve dvoupokojovém bytě). Začal mít tedy strach. A měl jej oprávněně, protože učitel pověděl jeho mamince vše, co Jiří předpokládal. Že se neučí, že neplní domácí úkoly, že je drzý a že … obtěžuje holky?! Zkrátka že jsou s ním jenom problémy. Paní Kucharčuková na to neřekla ani slovo, jen se otočila, přistoupila blíže ke svému synovi, napřáhla svou ruku s kabelkou a už se chystala synovi jednu vrazit. Jiří však nemeškal, hbitě uskočil a začal utíkat. V dalších minutách se ve třídě konal závod - matka versus syn. Jiří utíkal jak mohl, přeskakoval lavice a nakonec, za hlasité podpory svých spolužáků, závod vyhrál.

Zadýchaná paní Kucharčuková rozzuřeně zvolala: “To si vyřídíme doma!” A práskla za sebou dveřmi.

A Jiříková radost z vítězství se velmi rychle vytratila, protože si uvědomil, co ho čeká doma. Toho dne se Jiřík snažil cestu ze školy všemožně prodloužit, avšak Svinov byla vesnička malá, a proto už za chvíli viděl svou maminku, jak věší prádlo před jejich domem. Ale Jiří už byl smířen s tím, že jej trest nemine, a tak kráčel k domu jako spráskaný pes, pozdravil maminku, ale ona nic. Úplně ho ignorovala a dále se věnovala své práci. Jiří byl zaskočen. Takhle se jeho matka ještě nikdy nezachovala. A zaskočen byl ještě další 3 dny, než s ním vůbec zase promluvila.

Tento “trest” byl pro Jiřího neobvyklý a paradoxně ještě mnohem horší než pohlavek (ostatně těch už dostal nespočet a ani ho už nebolely). Díky tomuto trestu ale dostal Jiří šanci přemýšlet a svůj postoj změnit.

A taky že změnil. Od 5. třídy z něj byl jiný člověk. K učení přistupoval zodpovědně a na vysvědčení si udržel vždy už jen jedničky nebo dvojky (tedy kromě češtiny, kde měl i nadále za 4).

Jiří vystudoval, založil rodinu, pracoval a za tuto změnu je vděčný dodnes.

A zodpovědně pokračuje i v důchodu, kdy dennodenně objíždí ostravské supermarkety a hledá to nejlepší zlevněné zboží.