Voda je dar - Lenka Kubová (ŽV-K2)

Píše se rok 2038. To je docela blízká budoucnost. Lidé svou činností vyčerpali zásoby vody na Zemi. Nyní učení učenci a chytří chytrolíni z celého světa hloubají na d tím, jak nahradit vodu. Těch učenců a chytrolínů se ale moc nesešlo.

Vlastně jsou jen tři. Maminka Běla, kocour Miky a malá holčička Vlasta. Sedí doma v kuchyni a usilovně přemýšlejí. Najednou maminka uhodí pěstí do stolu, až převrhne prázdnou sklenici. „Vlasti, já mám nápad!“ Vlasta se musí přemáhat, aby nadšeně nevykřikla. Konečně! Nápad! „Dáme inzerát do novin. Budeme hledat zachránce, který se vydá pro vodu do podzemí. Vědci myslí, že by tam ještě nějaká voda mohla být.“ Maminka domluví. Vlasta s Mikym propuknou v jásot. A tak se Běla dá do psaní.

Nakonec po pár dnech noviny konečně vyšly. Ve stejnou chvíli před bytem Běly zazvonil zvonek. Vlasta běžela otevřít. Za dveřmi stál malý klučina, starší pán a nějaký robot či co. Starší pán neváhal a představil se: „Dobrý den, já jsem Rudolf Myslitel, vynálezce Nějakého Robota Či Co, zkráceně NĚRČIC, a toto je můj vnuk Péťa.“ Klučina Péťa se na Vlastu zazubil a ta hned poznala, že s ním bude legrace. Konečně přišla Běla. Rudolf zřejmě uznal za vhodné, že by se měl seznámit i s ní.  A tak spustil znova. Běla ho ovšem nevnímala a rovnou se zeptala: „Vy jste přišel kvůli inzerátu, že jo?“ „Přesně!“ oznámil Rudolf. „Tak se do toho pustíme!“ vyhrnula si Běla rukávy. A taky že pustili. Vlastně je Rudolf s Péťou. Netrvalo to ani 10 minut a už tu byl funkční podzemní vrták. Zbývalo ho jen odtáhnout na volné místo a začít kopat. To však nebylo tak lehké, jelikož všude pobíhali žízniví lidé.

Nakonec ale díky vhodné kombinaci zkratek našli prázdné staveniště. Nasedli do vrtáku a další se do hloubení díry. Kopání nebylo moc rychlé, navíc to ještě ztěžoval Péťa svými neustálými otázkami typu: „Kdy už tam budem?“ a „jak je to ještě daleko?“ Vlasta se nudila a tak si zapnula virtuální realitu na svých multifunkčních hodinkách. To jí ale máma brzo zatrhla, jelikož jí to připadalo nezdravé. Za chvíli se ozval i NĚRČIC. Začalo mu totiž docházet palivo. A on fungoval na vodu. Rudolf se zděsil: „Ale ne, kamaráde, ty musíš fungovat!“ Robot ještě z posledních sil zapípal. „Voda – píp, půp – ke – klonk – dar…!“ načež se vypnul. „Péťo, zavelel Rudolf, vo-…,“ jenže v půlce slova se zarazil, jelikož mu došlo, že voda došla. Najednou uslyšel jakýsi zvuk. Na chvíli zpozorněl. „To je rada!“ vykřikl nadšeně. A opravdu. Radar hlásil vodu. Zatímco vrtali, přiblížili se průzkumníci skoro až k zemskému jádru. Díky tomu bylo v kabině hrozitánské vedro. To však nebránilo Péťovi, aby stiskl čudlík a pomocí mechanismu trochu té podzemní vody nabral. Voda to byla divná, taková zářivější. Rudolf po ni rychle sáhl a kapičku ji načerpal do NĚRČICe. Ten se okamžitě probral. A z toho, co nahlásil, by si sedl na zadek i ten nejučenější učenec. „Toto – je – živá – voda,“ zapípal „dokáže – uzdravit – cokoliv – a – kohokoliv. Nesmíte – ji ztratit!“ Když tohle dořekl, pustil se do oslavného tanečku. Byl to dešťový tanec, ten co tancují indiáni, aby přivolali déšť. A to se naší výpravě nevědomky povedlo.

Když se do tance pustili všichni, přivolali několik dní živého deště. A když se vrátili na povrch, všichni včetně nich byli zdraví a hlavně šťastní!