Zážitky s prarodiči - Dominik Marcoň - (RH-K2)

Největší zábavu v rodině si užiju s dědou Radkem a babičkou Danou.

S dědou rád hraju náš fotbálek. Hra spočívá v tom, že máme pěnový míček a s tím si kopeme. Úkolem je kopnout ho do brány. Jedna brána jsou dveře do chodby a druhou bránou jsou na opačné straně dveře do pokoje. Ale děda z toho umí udělat zábavnou hru a když hraje babička, tak je to ještě zábavnější. Babička je většinou v bráně. Když začneme hrát, tak se babička začne strašně smát, protože děda je strašně velký a široký, a tak se skrze něj skoro nedá míček prokopnout. Já se sice snažím, ale ten míček se od něho jen odráží.

S dědou a se sestrou Terezou si hrajeme třeba také na duchy. Jde o to, že děda jde jakože spát a já a Tereza se schováme pod postel a číháme. Když děda, jakože usne, tak my začneme dělat různé zvuky jako hooooo a huuuuuu, a taháme ho za ruce a potom, když nás chytí, tak nás
ze srandy “mučí“.

Na naší dovolené v Itálii jsme toho také zažili hodně. Hned ten den, co jsme přijeli jsme se chtěli jít podívat k moři. Jelikož už bylo okolo 18:20 místního času, tak jsme se šli jen podívat, ne se vykoupat. Když jsme byly u toho moře, tak nám babička řekla, ať tam nechodíme. Ale děda nám řekl, ať si vyhrneme nohavice a smočíme si nohy. No a koho jsme poslechli? Samozřejmě, že dědu. Jak jsem do moře vešel, tak jela vlna a Tereza si jí všimla první a stačila utéct, ale já ne. A tak jsem měl mokré nohavice, a protože jsme měli jít za 30 minut na večeři, tak to nebylo zrovna ideální. Tak jsem si šel vzít nové kalhoty. Další den jsme šli k moři a Tereza řekla: “doufám že nebudou velké vlny“. A jak jsme došli k moři, jaká vlajka myslíte, že visela-no samozřejmě červená. Jak jinak, to je prostě naše štěstí, ale alespoň jsme si to ve vlnách užili.

6.den naší dovolené jsme jeli do Benátek, ale pozor, ne do těch nad Jizerou. Benátky jsou krásné město, až na to ohromné množství turistů. Začalo to tím, kdy jsme lodí dopluli do Benátek. Už jsme vycházeli z lodi, když jsme uslyšeli, že kapitán něco říká, a tak jsme poslouchali. Jelikož mluvil anglicky, moc jsme mu moc nerozuměli. Mysleli jsme si, že říká, že loď v 16:00 odjíždí. No, a tak jsme se šli procházet po Benátkách. Když jsme se později podívali na hodinky a s hrůzou zjistily, že je 15:36, tak to najednou začal fofr.  Běželi jsme těmi úzkými dvouproudovými uličkami, co nám nohy stačili, ale v tom davu lidí to tak rychle nešlo. Když jsme v 15:58 přiběhli, jak se říká s jazykem na vestě k lodi, tak až tam jsme se dozvěděli, že se v 16:00 loď teprve otevírá.

Dědu s babičkou mám moc rád a vždy se těším, co veselého a zábavného s nimi opět zažiju.