Dědeček a kempování - Filip Urban - (RH-K4)

Jednoho překvapivě teplého dubnového rána, kdy se všechny květy probouzely a už pár dnů kvetly spolu s listy na stromech, co zakrývaly naše obrovské slunce bez mraků, se naše celá rodina rozhodla sejít a oslavit narozeniny našeho nejmladšího člena rodiny, Matouše. Je to syn bratrance mojí maminky a všichni se ho nemůžou nabažit. Je mu už sedm, ale tehdy mu byly čerstvě čtyři. Narozeninová oslava se konala na zahradě jeho rodičů a v životě jsme nikdo z nás neviděli větší nafukovací hrad. Oslava začala krátce před obědem a trvala do pozdních večerních hodin. Moc jsme si to všichni užili, a když to vypadalo, že oslava bude u konce a všichni půjdou spát včetně mě, tak jsem se rozhodl, že si přisunu židli k dědečkovi, který byl většinu času samotář a nikdo neměl moc s ním společnou řeč.

Velmi mě potěšilo, jak můj děda umí být charismatický, nikdy jsem to o něm nevěděl, protože jsem mu nevěnoval moc času. Byla to veliká chyba. Tu noc jsme si povídali ještě tři hodiny bez přestávky a zjistili jsme toho o sobě dost a taky to byl náš první vtipný moment, když pronesl “Kdo sámu jámu kopá, tomu jáma sáma padá”. Moc se mi líbil náš dialog, od té doby jsme spolu trávili více času. Míval jsem s ním kontakt i dříve, ale to jsem byl mladší. Po nespočetně návštěvách jsme si předali navzájem mnoho, a když jsem se s ním střetl na jiných rodinných oslavách, nemohli jsme se od sebe odtrhnout. Měli jsme hodně společných názorů a zájmů. Po nějaké době a spoustě společných zážitků jsem se s ním bavil o tom, že mě baví jezdit na tábory a chtěl bych, aby to bylo víckrát do roka, než jednou a, že bych chtěl někdy zažít divočinu v lese. Cokoliv jiného než sezení doma a věděl jsem, že děda je chlap. V určitém slova smyslu jsem mohl říct, že to je můj vzor a mohl jsem se mu v tomhle směru svěřovat se svými pocity.

V tu chvíli ho napadlo, že by mě vzal s sebou na “čundr”. Prohlásil, že už jsem dost starý a vyzrálý na to, abych se doopravdy naučil tomu, co je to divočina. Neuběhly ani dva měsíce a byli jsme na cestě tam. Všechno jídlo jsme si museli vzít z domu, protože tam, kam jsme šli, nebyl obchod na kilometry daleko. Jeli jsme i s dědovým dlouholetým kamarádem Pavlem, takže jsme byli už tři. První den byl velmi náročný, děda a Pavel mi ukázali jak nasekat dřevo, udělat oheň a poznat, která houba je jedlá a jaká zas ne. Další dny byly také náročné, ale zvládl jsem to o poznání lépe.

Čtvrtý den jsem poznal i na sobě určité změny, ale hned z rána nás překvapila veverka ve stanu. Děda se zahrabal do spacáku a řval, ať to z něj sundáme. Pavla hned bez přemýšlení napadlo, že zapne zip od stanu a děda musel sám bojovat s jeho doposud úhlavním nepřítelem: veverkou. Sama veverka byla určitě vyděšena víc než děda. Děda se začal sápat ze spacáku po tom, co slyšel náš smích a došlo mu, že ho nikdo nezachrání. Chvíli se stan zmítal ze strany na stranu a najednou děda nahmatal zip a vyděšenou veverku vypustil ven, ta utíkala do lesa tak rychle, že za ní byla málem vidět ohnivá čára.  

Odbila dvanáctá hodina a děda nemohl dostat z hlavy jeho ranní trapas. Celou dobu přemýšlel, jak to Pavlovi může oplatit, a nakonec na to přišel. Pavla vůbec nenapadlo, že se bude děda chtít mstít, a tak dělal to, co by dělal normálně. Děda však už měl nachystaný plán, a ne ledajaký. Pavel si to slíznul i se smetanou. Pavel měl oddělený stan, takže ta největší sranda začala poslední noc. Jelikož jsme byli v přírodě a nedaleko byl rybník plný žab, tak jsem se večer s dědou tajně vydal na lov. Nachytali jsme jich co nejvíce, a když jsme slyšeli z Pavlova stanu chrápání, všechny jsme je tam vypustili a šli jsme si s dědou sednout k ohni. Netrvalo dlouho a ozval se výkřik. Pavel vyskočil ze stanu skoro tak rychle jako veverka a my s dědou jsme se váleli smíchy.

Jsem moc rád, že v téhle válce na mě zapomněli a nic mi neprovedli.