Ty a já - Helena Kajzarová - (KNZ-K3)

Když jsem si jednou vykračovala na autobusovou zastávku, oslovila mě nějaká holka a ptala se mě, kde najde poštu. Druhý den se mnou jela autobusem do školy. Potom přišla do naší třídy, a dokonce si sedla do mé lavice. Když potom do třídy vstoupila také paní učitelka, vyzvala tu neznámou dívku, aby se představila. „Jmenuji se Jacqueline Robert a jsem Francouzka, moje rodina sem přijela za prací do České republiky, jelikož jsou moji rodiče umělci v hudebním oboru, cestujeme často do různých zemí,“ řekla. Dozvěděli jsme se, že rodiče dokonce složili i nějaké vlastní skladby. Ona prý hudební sluch zdědila po nich. Bylo jí dvanáct a měla ještě mladšího bratra Nicolase, kterému bylo šest.

První týden seděla se mnou v lavici a nikdo s ní nechtěl kamarádit, protože všem připadala „divná“. Neuměla pořádně česky, ale anglicky jí to docela šlo. Brzy se měl konat na naší škole další ročník umělecké soutěže, kterou měla naše třída vždy v oblibě a na kterou se, až na Jacqueline, všichni těšili. Prostě soutěžení v nějaké umělecké disciplíně se nám obvykle dařilo. Myslela jsem, že se Jacqueline také bude těšit, jenže ona se o té soutěži ani slůvkem nezmínila.

Jakmile nastal den soutěže, všichni jsme byli překvapení, protože se mezi soutěžícími objevila i Jacqueline. Když zahájila své vystoupení, bylo to, jako kdyby nás očarovala kouzlem. Zpívala tak nádherně, že to všechny včetně poroty dojalo. Celá třída se pak s ní chtěla bavit. Rázem měla více kamarádů než já. Dokonce ji poprosila moje nejlepší kamarádka, jestli by si k ní nesedla.

Asi měsíc po soutěži jsme jeli s celou třídou na výlet ke Skryjským jezírkům. Všude byly dřevěné můstky a lavičky. Procházeli jsme se po nich a kluci dělali nevhodné věci. Nakonec to ale vážně přehnali. Byli jsme zrovna na můstku, kde nebylo zábradlí. Kluci se opět strkali, až divoce narazili i do mě. Neudržela jsem rovnováhu a spadla jsem do jezírka. Můj těžký batoh mě táhnul ke dnu. Všichni jako by zdřevěněli. Nikdo mě nešel zachránit. Už jsem se z vody skoro nedokázala vynořit, když si najednou Jacqueline sundala batoh a skočila pro mě. Potom nás obě odvezli záchranáři do nemocnice.

Po dvou dnech nás propustili z nemocnice, kde jsme se docela seznámily, a dokonce jsme si přísahaly, že budeme nejlepšími kamarádkami. Od té doby spolu děláme úplně všechno, protože naše přátelství nezná hranic.