Kamarádství nezná hranic - Adéla Wolná - (KNZ-K3)

Tehdy jsem ještě netušila, co to slovo znamená. Byla to jen jakási směsice písmen spojená ve slovo, již před dávnými věky vyslovil nějaký, nám dnes již neznámý, moudrý člověk. Dnes již toto slovo s pro mne stále neznámým a nevymezeným významem zapadá do naší každodenní mluvy.

Často jsem se nad tímto tématem zamýšlela a mou mysl zaplavovaly tuny otázek. Kde se hledají přátelé, jak se seznámit, o čem s nimi mluvit… A hlavně, jak poznám, že si rozumíme a že bychom mohli skutečně být přáteli. Tehdy to bylo tak snadné, jen se někoho zeptat na jméno a hned jsme se stali přáteli, to jsem byla ještě malé dítě a nebylo pro mne těžké se s kýmkoli seznámit.

Postupem času, během oněch nekonečných měsíců loni a předloni, kdy jedinou věcí, kterou jsem denně vídala, byla obrazovka počítače, moje dovednost socializovat se, odletěla s vlaštovkami na jih. Vlaštovky se ale na jaře vrátí na naše území zase všechny do jedné, na rozdíl ode mne, já už jsem nebyla já, byla jsem odsouzena k tomu zase najít samu sebe, najít svou tvář, opět si ji nasadit na hlavu a hrdě ji ukazovat světu jako své „to jsem já, jsem někdo“.

Za život jsem se seznámila s mnoha lidmi, nakonec se tato přátelství však rozplynula a zbyly jen přesladké vzpomínky. S malou, ale přesto tak velikou částí, těchto, tak dobře známých osob, se stále vídám a užívám si každý moment s nimi, dokud hodinky času ještě tikají. Některé z těchto lidí, kteří byli mou nerozlučnou dvojičkou a stále nějak figurují v mém životě, potichu sleduji, jak si vytváří nové vztahy a pouta, a vzpomínám. A oněm vyvoleným, kteří tu pro mne stále zůstali, se k nohám klaním a zbožňuji každý moment s nimi, dokud ještě je, co bychom mohli zbožňovat, dokud hodinky času ještě tikají.

Jedním z těchto vyvolených lidí je ona, člověk, na kterého mám ty přesladké dětské vzpomínky. S Eliškou se znám skoro od doby, co jsem začala chodit po svých. Vždy se mě ve všem zastávala a žádné z mých mnoha hloupostí mi nevyčítala, to jsem na ní nejvíce obdivovala. Navštěvovaly jsme stejný taneční soubor mnoho dlouhých let a bavilo nás to. Po karanténě jsem ji na tréninku už však nikdy nezahlédla. Během momentu se vše změnilo a člověk, na kterého jsem byla tak zvyklá, netancoval po mém boku. Od té doby se setkáváme už jen řídce, ale jsem vděčná za každé slovo, které s ní mohu prohodit. Toto kamarádství na život a na smrt se nikdy nikomu nepovede vymazat z mé paměti, vždy na něj budu vzpomínat se slzami v očích a úsměvem na tváři.

Pak to přišlo. Nová škola, noví lidé. Zčistajasna objevily se bytosti dvě, plny záhad, ruku v ruce přišly. Roky dlouhého každodenního vídání se ve škole však nestačily k seznámení tří sobě si tak podobných duší. Naštěstí si cestu k sobě stejně našly. Chodím za nimi, potřebuji-li cokoli. Sebezoufalejší zpráva má jim odeslána,…. a ony vždy mi pomohou. A tak se tři zvláštní dívky, nezapadající mezi ostatní, našly. Nela, Elen a já.

Dopočítat se, kolika chyb se člověk v životě dopustil, je nemožné a nesmyslné, stejně jako počítání chvil, kdy jste se zachovali jako mizerní přátelé a, byť i jediným neškodným slovem, ranili kamaráda. A přesto jsem se nad tím zamýšlela a skládala v duchu omluvy za všechny mé prohřešky. Mé mladší já bylo velmi naivní, doufalo-li, že se tímto vším něco změní. Jako kdyby mohlo…

Žádná duše není svatá a žádné svědomí zcela čisté, ale pár vlídných a upřímných slov může tolik pomoci ke zbavení pocitů viny, toho břemene, jež nám spočívá na bedrech. Pytel pln provinění klesajíc k zemi, zatímco duše, zlatá duše zproštěna všech prohřešků roztahuje své perutě k nebi…

Koneckonců, vše končí i začíná, to, co nechceme, aby skončilo, taky jednou skončí, a to, čehož začátku se tak bojíme, taky jednou musí začít. Po posledním zvážení jen jeden člověk tam skutečně vždycky byl, od samého začátku, od úsvitu po setmění. Jemné pohlazení po tváři skutečně utěší duši rozbolavělou, pár vlídných slov dodá pocit bezpečí.

Maminka tu byla celou dobu…