Rodinné humoresky - Tereza Lankočí - (RH-K4)

Nemyslím si, že bych byla nějak výrazně špatná v pamatování si věcí, avšak netvrdím ani, že bych v tom nějak vynikala, a to hlavně když jde o učivo, které bych měla umět, věci, které bych měla udělat nebo vzpomínky dávno prožité. Ovšem je zde jeden zážitek, jenž se mi vryl hluboko do paměti.

Mohly mi být tak čtyři roky, když s námi vzlétalo z mošnovského letiště letadlo mířící do chorvatského města Split. Už v té době jsem měla své preference, a proto místo toho, abych byla nadšená nebo naopak vyděšená ze svého prvního letu letadlem, tak mě mnohem více zaujaly bonbóny, které rozdávaly letušky, aby nám nezalehly uši. Naštěstí nám byla přidělena sedadla v jedné z prvních řad, a tak jsem měla z jakých příchutí vybírat. Bezstarostně jsme si letěli po dobu asi deseti minut, než byl taťka svým močovým měchýřem donucen jít prozkoumat zdejší záchody. Mezitím na svou pouť letadlem vyrazily letušky s jídelním vozíkem, od kterých nám mamka koupila džus, jenž jsem při prvním doušku převrhla nejen na sebe, to by mi ani tak nevadilo, ale i na svého nejoblíbenějšího plyšáka, a to už byl dost dobrý důvod na to začít vzlykat. Ano, byla jsem tím plačícím dítětem na palubě, a proto bych se tímto také ráda omluvila všem spolujezdcům. Chudák mamka byla nucena mi obětovat svou mikinu, jelikož veškeré naše oblečení se nacházelo v kufru, který byl samozřejmě dole v podpalubí. Já jsem jí však byla neskutečně vděčná nejen za tu mikinu, ale hlavně za to, že z nějakého záhadného důvodu s sebou vzala náhradního plyšáka. To už se ale náš let blížil pomalu ke konci a mamku stále víc a víc znervózňoval taťkův velmi dlouhý pobyt na záchodě, vzápětí se však zjevil se zprávou, že byl vzadu uvězněn jídelním vozíkem, proto čekal až bude moci volně projít.

Přistání už naštěstí proběhlo bez problémů, věnovali jsme bouřlivý potlesk pilotovi a naše rodina si oddechla, že má tuhle zmatenou cestu za sebou. Nutno podotknout, že se jedná o naši první a zároveň taky doposud poslední leteckou dovolenou.