Dětství mé - babička - Jana Golová (GP-K3)

Moje babička Vítězslava se narodila v roce 1957 v Dobraticích pod Prašivou do rodiny rolníka. Měla devět sourozenců, ale bydlela jen s pěti, protože čtyři umřeli už v dětství. Babička byla nejmladší. Sestra Emilie byla starší o 16 let, Olga o 15 let, Vlasta o 10, Anička o 9 a bratr Silvestr byl starší o 8 let. Dalo by se říct, že ji vychovávali i starší sourozenci.

Její rodinu poznamenaly události z počátku 50. let, kdy na vesnicích probíhala kolektivizace. Lidem byla násilím odebrána jejich půda, na které pracovaly generace předků, Sebrána jim byla také domácí zvířata a veškeré zemědělské stroje a zařízení. Lidé se bránili, a kdo nepřistoupil na komunistické nařízení, ten byl tvrdě potrestán. Můj pradědeček, babičky otec, měl pevné zásady, které neměnil, a to se komunistům nelíbilo. Proto jej odsoudili a zavřeli do vězení. Z vězení se vrátil s podlomeným zdravím, až když prababička podepsala vstup do JZD. V té době ale ještě moje babička nebyla na světě, narodila se asi za 3 roky poté. Komunismus ovlivnil celou rodinu. Sestry babičky nemohly jít studovat na žádnou školu a její bratr musel jít pracovat na šachtu jako havíř. Komunisté to nedovolili. Jediná nejmladší, moje babička, konečně mohla na střední školu.

Přesto však babička vzpomíná na své dětství ráda. Bydleli v malém domku se zahradou, měli malé hospodářství. Chovali slepice, husy a jednu krávu. Na malém políčku vedle domku pěstovali brambory, pšenici pro slepice, na louce sušili seno, aby bylo na zimu pro krávu. Tak to tehdy bylo všude na venkově. Babička byla husopaska, vyháněla několikrát za den husy na pastvu a hlídala je, aby nenadělaly škodu. V domku tehdy ještě nebylo ústřední topení ani vodovod, a tak bylo její každodenní povinností večer nosit ke kamnům uhlí a dříví a vodu od studny. Všechny děti musely doma pomáhat, vždy podle svého věku měly těžší práci. Každému byla přidělená práce a tu bez připomínání musel plnit. Jinak by následoval trest. O nějakém diskutování nebyla řeč. Mnoho surovin si vyráběli sami. Tehdy se jedla obyčejná jídla a maso se jedlo jen v neděli nebo ve svátky.

Rodná obec Dobratice je rozsáhlá a škola, kterou babička navštěvovala, se datuje na říjen 1871, kdy byla slavnostně otevřena. Byla postavena za finanční sbírku občanů a s přispěním císaře Františka Josefa I. Do první třídy nastoupila babička v roce 1963. K vybavení třídy patřily masivní dřevěné dvojlavice s kalamáři na inkoust k plnění psacích per. Dále kovové umyvadlo a džbán s vodou, kterou doplňovala paní školnice. Vodovod byl zaveden o tři roky později. Ve třídách byla také velká litinová kamna na pevná paliva, která za chladných dnů zajišťovala teplo. Ústřední topení bylo zavedeno rovněž o tři roky později. Škola měla dvě patra, pět tříd a v největší třídě bylo krásné piano. Hře na housle odpoledne vyučoval kapelník místní dechové kapely. Také jsme měli jednou týdně odpoledne náboženství. Škola byla velice dobře udržována díky panu řediteli.

Babička vypráví, jak bývalo každou zimu hodně sněhu! Děti docházely do školy z širokého okolí. Babička to měla skoro půl hodinu cesty, museli se prodírat sněhem po kolena zafoukanými chodníčky. Do školy někdy přišli promáčení a paní učitelka, nebo ředitel jim sušili kalhoty a boty u kamen. Při velkých závějích se stávalo, že pán z vedlejší vesnice, co měl koně, je zapřáhl do saní a svážel děti do školy. Koně měli rolničky, ty cinkaly a bylo to krásné jako v pohádce… Důležité období pro děti byl nácvik na tradiční dětské radovánky. Nacvičovali se různé tanečky, česká beseda a podobně. Společně s rodiči jezdívali i na školní výlet. Tím se uzavíral školní rok.

Do šesté třídy babička nastoupila do takzvané „měšťanky“ v Dobré. Byla to velká škola, do které dojížděly děti z mnoha vesnic z okolí. Bývalo v ní asi dvacet osm tříd. Škola se skládala ze zděné budovy a dřevěné budovy. Dřevěná budova byla, přesně taková jako z filmu „Obecná škola“. Dlouhá, nízká, dřevěná. Do Dobré do školy babička dojížděla vlakem jednu zastávku. Babička ještě zažila jízdu vlakem s velkou parní lokomotivou s kouřem z komína a s červenou hvězdou vpředu. Poslední opozdilci dobíhali na vlak a pan strojvedoucí vždy počkal. Doba školní docházky mojí babičky byla po všech stránkách mnohem skromnější než ta dnešní. Ale babička říká, že dostala dobrý základ do života. Kázeň a výuka byla tehdy přísnější a stupeň vážnosti učitelů větší.