Co by se mohlo stát? - Jakub Brózda - (GP24-K4)

„Jasně, mami, měj se!“ zvolal ve spěchu Mirek. Přehodil nohu přes rám svého nového kola a vyjel na ulici. Nevadilo mu, že ho batoh s míčem tlačí do zad, nevadily mu ani nadávky jeho věčně mrzuté sousedky. Nemohl se dočkat, až přijede za kamarády a ukáže jim svůj narozeninový dárek, na kterém se zrovna řítil na hřiště, kde každé páteční odpoledne hrají kopanou.

Bylo brzké jaro, ulice lemovaly hromádky sněhové břečky. Mirkovy tváře zčervenaly námahou i mrazem a po chvíli dojel do cíle. Tam ho čekali jeho tři nejlepší kamarádi. Štěpán s Ondrou byli stejně jako Mirek zdraví a silní mladí hoši. Často si kvůli tomu utahovali z Honzy, který postavou připomínal spíše koblížek. Byla s ním ale zábava, a co víc, jeho tatínek pracoval u policie. Když zjistil, že si Honzík našel kamarády, sršel radostí. Slíbil mu, že jim v případě nouze vždy pomůže. Byl přece jen major, velitel místní policejní jednotky. Co by se mohlo stát?

„Nazdar, Mirku! Kdes sebral takový fáro?“ žasl Štěpán. „Dobrý, co?“ pyšnil se Mirek. „Jdem hrát?“ Vytáhli balón a vykopli. Míče se okamžitě zmocnil Ondra a rozběhl se kupředu. Mirek už v bráně střelu čekal. Vždycky míří doprava, připomněl si. Pokrčil nohy a odrazil se. Jakmile se útočníkova noha dotkla míče, věděl, že skočil správně. Prásk! Ocelové brankové tyči se jeho zákrok zřejmě nelíbil, protože stála přesně v oblasti Mirkovy hlavy.

Probudil se na nemocničním lůžku. Hlava se mu motala a z druhé strany pokoje slyšel tlumené hlasy. Podařilo se mu zachytit část konverzace. „Pane Křemílku, Mireček přece nemůže mít epilepsii,“ vzlykala jeho maminka. „Váš syn utrpěl vážný úraz hlavy, došlo k poškození mozku. Vím, že to není snadné, ale musíte se s tím vyrovnat,“ odpověděl soucitně pan doktor Křemílek. Epilepsie? No nazdar, naříkal v duchu Mirek. Hlava ho nesmírně bolela a místo, na kterém se jeho lebka střetla s brankovou tyčí, mu nepříjemně pulzovalo.

„Holoto jedna! Dovolovat si na starší dámu!“ zakrákala důchodkyně, kterou právě přepadli tři starší mládenci. „To šlo lehce, ne?“ uchechtl se udýchaně Štěpán. S Ondrou a Honzíkem se zastavili za rohem, kde na ně už čekal Mirek, hladíc si vousy. Zločinci se začali prohrabovat v odcizené kabelce. Nahmatal krabičku od brýlí, jablko, použité kapesníky a na dně schovanou peněženku. Hodil ji kumpánovi. Ten peněženku rozepnul a vytáhl z ní dvě stě korun. „To není špatné,“ zhodnotil úlovek, „jdeme do chýše?“ Ozvalo se souhlasné zabručení. Dvě stě korun, přemýšlel Mirek, kolik to asi muselo znamenat pro tu babičku…

Okamžitě začal hýřit otázkami: „Musím to vzít na sebe jako vždycky? Vytáhne nás z toho zase moje epilepsie? Pomůže nám tvůj tatík, že jo?” „Jasně, neboj,“ dostal ze sebe Honzík, lapajíc po dechu. Co by se mohlo stát?

Rodičům chlapců postupně došla trpělivost a jednoho po druhém je vyhnali z domovů. Společné obydlí si zřídili v opuštěném domě na kraji města a nazvali ho chýše. Živili se tím, co jim šlo nejlépe. Loupením, krádežemi a podvody. Nikdy to ale nebylo nic, co by přímluva pana majora nevyřešila. Zapomněli však na jedno české přísloví: Kdo chce víc, nemá nic.

„Hele, kucí, co kdybysme vybílili hospodu U Suchý dásně?” navrhl jednoho večera Honza. ,,Tys na to kápnul!” radovali se Štěpán s Ondrou. ,,Největší podnik v okolí, to bude cinkatůra!” Míra se tvářil skepticky. Když jeho maminka odešla, neměl na výběr. Otec se o něj nestaral a nikoho jiného neměl. Byla to jeho jediná možnost. Nikdy se nechtěl vydat na dráhu zločinu, ale co jiného mohl dělat? Ostatní ho nutili brát na sebe vinu pro jeho epilepsii. Vadilo mu to. A jestli mu vadily prozatímní lumpárny, vykradení hospody pro něj bylo nemyslitelné. „Já nevím, hoši,” ozval se na protest, „není to už trochu moc-?” „Jako moc peněz?” přerušil ho Ondra. „To si piš!” „Jo, jdeme!” zavelel Štěpán a ukázal do tmy za oknem. Míra neochotně odkývl, že počká venku na pokyny. Co by se mohlo stát?

„Co sis jako myslel? Vykrást hospodu? Neustále tě kryju, ale tohle je fakt přes čáru! Abys věděl, ode dneška už pro tebe neudělám ani ťuk. Ani ťuk!” rozčiloval se major. Honza stál jako opařený. Nikdy by nečekal, že jeho táta, člověk, na kterého se vždy mohl spolehnout, by byl schopen se takovým způsobem rozčílit. V ten okamžik ho ale něco napadlo. Bezchybný plán. Ano, prostě musel fungovat.

Mirek se jako obětní beránek přímo nabízel. Stejně s nimi nikdy nekradl. Když se pak všichni sešli, tentokrát naposledy, přikázal Mirkovi: „Schováš to zase k tátovi do stodoly. Nikdo na nic nepřijde, a i kdyby to chlupatí prohledali, nic neudělají. Víš přece, že ti tatík kryje záda.”

Hned druhý den napochodovali ke stodole policisté. V jejich čele stál - byl to skutečně on? Mirek nevěřil vlastním očím. Vždyť to je Honza! Takovou zradu od svých kamarádů nečekal. „Ňaňaňaňá,” rozhořčil se. Nebyl to jeho nápad, dokonce ani nic neprovedl. Přesto si teď ostatní užívají svobody a jeho odváží na stanici.

O chlapcově osudu rozhodl krajský zastupitel bezlítostně. Po prozkoumání jeho trestního rejstříku plného krádeží se policisté shodli, že od něj nápravu čekat nemohou. Poslali ho tedy do nejhoršího vězení široko daleko. ,,Snad se bude Mírov Mírovi líbit,” zavtipkoval strážník, než odsouzeného usadil do policejního vozu, jež jej měl odvézt do všemi zločinci obávané věznice.

Po téměř měsíci bez hygieny a pořádné stravy Mirkovi došlo, že už to dál nevydrží. Zacházeli s ním jako s kusem hadru, už čtyři týdny pro něj soukromí neexistovalo a aby toho nebylo málo, každý den byli zajatci nuceni vykonávat zmáhající a často zbytečnou práci, většinou zahrnující přenášení kamení z jedné strany lomu na druhou a zase zpět. Každá věc ve vězení na Mírově z něj vysávala poslední kapky naděje, které mu zbývaly. Naštěstí si našel kamarádku, Petru, která byla jeho jedinou společnicí. Do vězení byla taktéž uvrhnuta neprávem, a proto ji, stejně jako Mirka, ponižovali o to více.

Zrovna dokončili práce v táboře, když se Mirek s Petrou opět setkal. Vyčerpaně jí věnoval pozdrav a ona jej oplatila jen tichým úsměvem. Dali se do řeči, stěžovali si navzájem na kruté podmínky, až Petra nenápadně nadhodila téma útěku. ,,Jak to chceš jako udělat?” divil se Mirek s beznadějí v hlase, ,,dyť to tu hlídaj ze všech světových stran a nikomu se zatím útěk nepodařil!” ,,No, už jsem nad tím přemýšlela, víš,” odpověděla zamyšleně Petra. ,,Mám totiž známou, která pracuje v blízké nemocnici. Kdyby nás za ní přivezli, možná by nás mohla z její ordinace tajně propustit a my bychom byli volní!” ,,Ale já si nehodlám lámat kosti,” podotkl napůl žertovně Míra. ,,Neboj, nic to nebude. Sežeň si z knihovny psací pero a zítra o půl sedmé přijď na dámské záchody u jídelny.”

Dalšího večera se Mirek podle plánu vydal k nejvzdálenější kabince. Svíral propisku, kterou po cestě vytáhl z hrníčku v knihovně a Petra na něj čekala s vlastním, třpytivým perem. Mirek se po chvíli odvážil vyslovit své obavy. ,,Nechceš si tím, doufám, vypíchnout oči?” ,,Nebuď blázen. Ale vlastně nejsi tak daleko. Použijeme inkoust. Vyndáme bombičky a vylijeme si ho do oka. Pak nás budou muset převézt do nemocnice.” Mirek se zahleděl na svou přítelkyni a marně se snažil něco vyčíst z výrazu na jejím obličeji. Neznělo to hrozně, bude ho chvíli štípat oko a pak se dostane z tohohle pekla na Zemi. ,,Na tři?” zeptal se. ,,Raz, dva…” začala s odpočtem Petra. Mirek zaklonil hlavu, křečovitě si prsty otevřel levé oko a přichystal se na bolest. Co by se mohlo stát?

Slunce pomalu zapadalo za obzor a na Nemocnici na Mírově dopadaly poslední paprsky dne. Sanitka se zrovna chystala k odjezdu. Pacient měl přes oči obvazy a statný dozorce mu křečovitě svíral paži. Teprve když se za nimi zabouchly dveře vozidla, muž svůj stisk mírně povolil. Měl jistotu, že pacient-kriminálník nemá možnost útěku.

Mirek si to moc dobře uvědomoval a nezbývalo mu, než mlčky přemýšlet. Jak mu to mohla udělat? Věřil jí, vždyť to dokonce byl její nápad! Ona ho nechá vylít si do oka inkoust a sama z toho na poslední chvíli vycouvá. V duchu stále děkoval hlídači, který ho nenechal se svíjet v bolestech a zavolal mu záchranku. Prej mám tam známou, ta nám pomůže na svobodu, napodoboval v duchu Petřin hlas. To zrovna.

Mirek jedním okem tupě zíral na obličej staré, otrávené doktorky. Prohlásila, že „to rozchodí” a se znetvořenou levou částí obličeje ho poslala zpět do Mírova. Petřin plán naprosto selhal. Poslední kapka naděje jako by se vypařila. ,,Do psychiatrické léčebny,” poručil dozorce. Na psychinu? zazoufal si Mirek.

Psychiatrická léčebna byla sotva lepší, než vězení. Nemohl dělat nic, jen sám sedět v rohu bílé místnosti a topit se ve vlastních myšlenkách. Přišlo mu ironické, že teď s úsměvem vzpomíná na tvrdé pracovní dny Mírova. Měl tam ale aspoň nějaký lidský kontakt, který ho udržoval při smyslech. Nejvíce mu ovšem chyběl jeho zdravý zrak.

Mirek se probudil. Zívnul a protáhl se od vzpažených rukou až po chodidla. Něco však dnes bylo jinak, cítil to. Co to jen mohlo být? Prostor pro změnu tady byl téměř nulový, rozhlížel se proto po pokoji ve snaze zjistit příčinu onoho zvláštního pocitu. ,,Aha,” uvědomil si konečně Mirek. Bílé těžké dveře, jež vystupovaly z protější stěny byly pootevřené. Sotva znatelně, ale přeci jen. Přistoupil k nim a opatrně zatlačil. A opravdu.

Dveře se s námahou otevřely. Nejistě vkročil na chodbu a rozhlédl se. Koridor zel prázdnotou. Tiše se přesouval dál od svého pokoje, až došel do místa, kde se chodba rozšiřovala. Podle velkého pultu a pár laviček usoudil, že jde o recepci. Tentokrát ji místo obvyklé spousty lékařů, sestřiček a návštěv zaplňovalo pouze ticho a chlad.

Přešel k obrovským dvoukřídlým dveřím a s kapkou odvahy je otevřel. Po době, která Mirkovi připadala jako celá věčnost, ho oslepilo sluneční světlo. Jako první spatřil modrou oblohu a větve oděné do typických podzimních barev, jak tančí v mírném vánku, který teď Míru šimral po tváři. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Tak prosté věci, jak moc mu scházely. I ulice byly zcela vylidněné.

Zavřel za sebou dveře a vykročil po pěšině pryč od léčebny. ,,Konečně svoboda,” zaradoval se. Co by se mohlo stát? Od té doby už Mirka Košaka, nevinného zločince, nikdy nikdo nespatřil.