Příběh mého pradědečka - Marie Doležílková (GP-K2)

Babi, tak vyprávěj prosím! Tak dobře. Psal se rok 1945 a ve světě ještě zuřila 2.světová válka. Tvůj pradědeček Bohuš byl tak zvaně totálně nasazený v německém městě, které se jmenovalo Breslau. Dneska leží na území Polska a jmenuje se Wroclaw. Byl tam zaměstnaný v továrně, kde se vyráběla munice pro německou armádu. Před osvobozením se lidé báli bojů a stavěli si ve sklepech kryty. Na tuto práci si brali totálně nasazené, mezi kterými byl i tvůj pradědeček.

S těmito totálně nasazenými muži bylo zacházeno jako s vězni. Museli například spouštět do těch sklepů (krytů) betonové skruže a kopat studny. Jedna ta skruž se utrhla a polámala tvému pradědečkovi obě nohy. Museli ho zavést do nemocnice a tam musel ležet, měl na nohou závaží, aby to dobře srůstalo.

V tom okamžiku přišly nálety! Už opravdu Rudá armáda přijížděla a strhly se tam boje. Všichni se schovali, ale on musel ležet, na nohách závaží a bezbranně čekal, jak to dopadne. Naštěstí nemocnice nebyla zasažena a on to přežil!

Po vítězství Rudé armády byla konečně svoboda a všichni mohli jet domů. Naštěstí tam měl dobrého kamaráda ze Staré Bělé, pana Dubinu, který mu řekl, že na něj počká a až se uzdraví, tak pojedou domů.

Měsíc po osvobození se již mohl trochu hýbat a malinko chodit, tak se vydali na cestu. Chodit moc nemohl, vlaky nejezdily, rozbombardované bylo všechno, i cesty. Pobíhal tam koník, tak si ho vzali, protože nikoho neměl. Krmili ho, dali ho do pořádku. Našli i rozbitou káru a rozhodli se, že pojedou na té kárce domů. Bylo to hodně daleko. Dnes po dálnici je to 200 km, ale oni jeli asi 6 týdnů. Museli něco jíst a něčím nakrmit koníka a někde přespat a oni nic neměli. Vždy když někam dojeli, s něčím pomohli a za to něco dostali. Dostali třeba pytel cukru a ten vyměnili. Dostali třeba brambory, kus chleba, krmivo pro koníka a tak se živili po té cestě. Den za dnem byli blíž a blíž.

Posunovali se dál a dál až přijeli do Ostravy. Tam to bylo taky vybombardované. Dívali se, jak Ostrava po tom bombardování vypadá a pradědu strašně zaujal kráter po bombě, který byl ve Vítkovicích. Dnes se tomu místu říká Zastávka Jeremenko u průmyslovky. Tak se tam šli podívat. Nebylo to jednoduché se tam dostat, ale podařilo se jim to. Pak už jeli domů. Když dojeli, Bohuš šel hned ke své mamince. Jak jej maminka uviděla, byla velice ráda a tak překvapená, protože už bylo dlouho po válce. Myslela si, že už asi nežije. Objímala ho a řekla mu, že jeho bratra Arnošta zabila bomba. A kde? Ptal se. U průmyslovky, tam ve Vítkovicích.

A dál babi? No a včera na dušičky jsme mu byli zapálit svíčku na hrob. Arnošt měl 29 let, když zemřel.

S babičkou si povídala Marie Doležílková