Veselé prázdniny ve Veselí - Adéla Slívová - (GP24-K4)

Povím vám jeden zábavný příběh mojí maminky Lenky, který se jí stal, když byla malá.

Lenčiny prázdniny začínaly vždy dokonalým pobytem u tety Dany a její rodiny ve Veselí u Přelouče. Vždy se nemohla dočkat, až tam přijede.

Jednoho dne sedmiletá Lenka opět přijela na týden do Veselí a byla zase natěšená. Každý den ráno nejdříve chodila za tetou Danou do postele ji vzbudit, aby mohly co nejdříve začít společně vařit. Když uvařily oběd a všichni si na něm pochutnali, vydala se malá Lenička na procházku s tetou do lesa, kde sbíraly houby nebo si dělaly věnečky na hlavu z kytiček. Procházky byly jedny z nejoblíbenějších věcí, co ve Veselí dělala. Mohla si zase celé dny hrát v trávě a vyrábět různé zajímavé věci z kytiček a lístků. Oblíbené měla i rochnění v řece, která tekla nedaleko od domu. Po procházkách chodila pravidelně kontrolovat strejdu Zdeňka, který miloval naprosto všechna zvířata a nejvíc ze všeho koně. Jeho menší farma byla plná domácích i chovných zvířat od nejmenších, jako jsou slepice a kočky, až po dobytek a koně.

Malá Lenička měla oblíbenou kobylu, která se jmenovala po tetě, Dana. Kobyla Dana a Lenka se měly hodně rády a vždy spolu rády trávily čas. Takže po dokonale stráveném dopoledni šla Lenička do stáje za strejdou Zdeňkem a kobylkou. Ke stáji Dany vedla strašidelná ulička s dveřmi, za kterými se ukládala různá sedla a pomůcky k obstarání koní. Lenička se té malé místnosti vyhýbala co největším obloukem, protože si myslela, že tam straší. Musela tam ale schovat kartáče, takže to udělala, jak nejrychleji mohla, a utíkala zpět na chodbu. Procházela nekonečnou chodbou dál, kde již viděla stín Dany. Když Dana slyšela někoho přicházet ke své stáji, vykoukla mezerou mezi šprušlemi nad plnou částí dveří a dotyčného tak sledovala přicházet.

Lenička měla takový svůj zvyk. Protože byla malá a přes plné dveře do horních mezer neviděla, přinesla si vždy starou dřevěnou stoličku a umístila ji ke dveřím od stáje. Jakmile stoupla na stoličku, dala co nejvýš svoje ruce, aby se mohla chytit šprušlí a vytáhnout se nahoru. To byla jediná možnost, jak mohla sama vidět svoji oblíbenkyni Danu. Takže statečně prošla chodbou, až došla ke stáji. Zase jako obvykle si přinesla dřevěnou stoličku ke dveřím a stoupla na ni. Když začala natahovat ruce, aby se mohla chytnout šprušlí, ze stáje se začalo ozývat silné funění. Leničce naběhla husí kůže a byla dost znepokojená. Slezla ze stoličky a čekala, než silné strašidelné funění skončí. Po chvíli funění skončilo, a tak zase stoupla na stoličku. Jenomže když natáhla opět ruce, strašné funění zase začalo a bylo silnější a silnější. Leničce to připadalo divné, a tak si řekla, že když se s kobylou Danou neviděla celkem dlouho, může být znepokojená nebo plachá. Nakonec tedy sebrala odvahu, chytla se za mezeru a přitáhla se. Když visela na dveřích stáje, ztuhla pohledem. Naběhla jí opět husí kůže a nemohla vyslovit ani pouhé slovo. Malá sedmiletá Lenča se právě koukala do ohromných očí velkého býka, který měl běžně svoje místo v jiné stáji. Strejda Zdeněk nedávno vyměnil kobyle a velkému býkovi místa, ale Leničce to po jejím příjezdu zapomněl říct.

Lenka běžela za tetou s brekem a celá vystrašená. Teta se zasmála a uklidnila ji, že se to už nikdy nestane a že jí vždy dají vědět předem, když se u nich něco změní. Za to, že byla tak statečná, zapřáhl strejda večer za kobylku Danu povoz a všichni si vyjeli na projížďku po okolí. Moje maminka Lenča na tuto vzpomínku vždy ráda a s úsměvem vzpomíná.