Pod zamrzlou hladinou - Johana Ševčíková - (GP24-K3)

Jednoho dne jsem šla za svou babičkou Marcelkou a ona mi začala vyprávět příběh svého dětství.

Je to už 67 let nazpět, ale pořád si to pamatuju, jako by to bylo včera. Do školy jsem chodila šest dnů v týdnu. Ve škole to bývalo velmi přísné, to né jako dnes. Učitele jsme oslovovali soudruhu nebo soudružko, podle toho, jestli to byl muž nebo žena. Do školy jsem musela chodit slušně oblékaná. Vzpomínám si, že jsem tam nosila své oblíbené bílé šatičky s červenými puntíky, které mi ušila má maminka. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se v zimě nestihla včas dostavit do školy kvůli sněhu.

Jednoho dne, hned co jsem přišla do školy pouději, tak pan soudruh učitel na mě začal hovořit: „No, kdopak se uráčil k nám přijít?” „Pardon, soudruhu učiteli.”, odvětila jsem. Ale panu učiteli to bylo zjevně jedno, protože mi řekl: „Barvíková, po hodině tě chci vidět před svým kabinetem.” Byla jsem slušně vychovaná, tak mě ani nenapadlo oponovat a odpověděla jsem: „Ano, soudruhu učiteli.” Po hodině jsem šla do kabinetu, jak mi pan učitel rozkázal. V kabinetu jsem mu vylíčila, proč jsem přišla pozdě do hodiny, ale zjevně to nebylo dost efektivní, protože jsem dostala přes prsty rákoskou. Vždy po škole jsem si udělala domácí úkoly a šla jsem pomáhat rodičům a prarodičům. Nejčastěji jsem pomáhala mamince a babičce tak, že jsem myla špinavé nádobí, nebo prala oblečení. V pátky jsem chodívala nakoupit s babičkou potřebné jídlo do místního obchodu. Mí rodiče bývali přísní, ale zároveň byli i laskaví. Kdysi se rodiče o své děti moc nebáli.

Jednoho dne jsem šla se svou kamarádkou Renatou bruslit. Bylo to tajně, protože mi rodiče říkali, abych v žádném případě nechodila bruslit, protože hladina ještě na některých místech nebyla dostatečně zamrzlá. Ale já jsem je neposlouchala. Po obutí bruslí jsem vyjela. Už se stmívalo, tak hodně lidí od rybníku odešlo. Ani to nás nezastavilo a já s Renatou bruslila a bruslila. Jak jsme už měly dobrusleno, tak jsme jely ke břehu, abychom se přezuly a vyrazily domů. Ale zrovna jsem vjela na místo, které nebylo dostatečně pevné, a propadla jsem se pod led. Renata začala křičet: „Pomóóóóóc, pómóóóóc!” Nikdo ale nepřicházel. Hladina začala zamrzat a já jsem začala ztrácet naději, jestli ještě někdy uvidím maminku a tatínka. Po chviličce jsem měla méně a méně vzduchu a přestala jsem se vzpouzet síle vody a ledu. Až mi došel kyslík a já jsem se začala potápět ke dnu. Už mi zbývaly jenom vteřiny života. Renata ubrečeným hlasem zařvala z posledních sil: „Pomóóóóóc!” A v tu ránu k nám vyběhl na pomoc nějaký pán. Hned, co k nám doběhl, tak si svlékl bundu, čepici, rukavice a boty. Poté bez váhání rozbil led a skočil do ledové vody za mnou, aby mi zachránil život. Ale co se nestalo? Jak se mnou plul k hladině, tak led nad námi zamrzl. Rychle se snažil led rozbít, abychom nezemřeli. Bušil a bušil, ruce měl už celé od krve. Ale podařilo se mu to včas. Jak vylezl na led, tak mi dal první pomoc. Mezitím přišel nějaký další člověk, který nás zavezl do nemocnice. Mně v nemocnici diagnostikovali velmi silné podchlazení a zápal plic.

Jak mi to babička dovyprávěla, tak jsem ani nechápala, jak pořád ještě může být mezi námi. Při srovnání jejího a mého dětství jsem si uvědomila, že mám být vděčná za to, co vše mám, a za to, v jaké době jsem se narodila. Máme totiž výborné lékařství, internet, dostatek jídla a pitné vody, a to v jejím dětství vůbec nebylo nebo to nebyla vůbec samozřejmost, za jakou to většina lidí dnes bere. Protože zjistíme, co vše jsme měli, až to ztratíme. Proto budu svou babičku a zbytek rodiny navštěvovat častěji, i vy byste měli, protože tu nikdo z nás nebude navěky.