Petr Bezruč - 150 let - K3: Aneta Grueberová

Jen jedenkrát šla kolem mě láska

Kdysi dávno, před mnoha lety, se má rodina přestěhovala sem, do Moravskoslezského kraje. A já vám teď budu vyprávět, jak to celé vypadalo.

Tenkrát babička čekala své první dítě, a jelikož její rodiče bydleli v Opavě, neviděla důvod, proč zůstávat na Slovensku, a proto se ona a můj děda přestěhovali za babiččinými rodiči. Ze začátku tady měl děda trochu potíže se sehnáním práce, protože mluvil slovensky a do toho se mu pletla maďarština se slovinštinou. Chvíli to trvalo, ale nakonec si ji našel. Vyučil se u postaršího pána vyrábět oční protézy.

Ve chvíli, kdy babička byla v osmém měsíci, dostal děda dvoutýdenní nabídku práce ve Slovinsku. Z počátku odjet nechtěl, ale potřebovali peníze, tak šel za prací. Když se po dvou týdnech vrátil zpátky domů, čekalo na něj to nejlepší překvapení v životě, narodil se totiž můj strýc.

Jak tak postupně vyrůstal, děda stále jezdil za prací a nabídky na oční protézy se mu jen hrnuly. Čas plynul a moje babička čekala další dítě, tentokrát moji mamku. Mezitím si v Opavě našli větší byt, neboť rodina se měla rozrůst a potřebovala více místa. Čas opět plynul dál a do porodu zbývalo už jen pár dní. Když nastal ten majestátní den, tak se slavilo, protože to vypadalo, že to dítě ani nepřijde na svět.

Moje mamka časem vyrostla, vystudovala vysokou školu a vdala se za mého taťku, bohužel když jsem se narodila, přijel do porodnice pozdě. Mamka z toho nebyla moc nadšená, ale byla aspoň ráda, že vůbec dorazil. Taťka byl totiž voják, velitel roty, tak měl svoje povinnosti.

Když mi bylo asi pět let, rodiče se rozvedli a já jsem zůstala u mamky. Prvních pár měsíců jsem se s taťkou nechtěla stýkat, protože jsem ho vinila z toho, že mě nechce. Naštěstí čas zahojil všechny rány a teď s taťkou vycházím nejlépe, jak můžu.

V naší rodině to taky někdy skřípe, ale vždycky se udobříme, protože rodina by měla držet při sobě. A to je příběh, o který jsem se s vámi chtěla podělit. Víte, co má společného moje rodina s vaší? No přece náš kraj.

Náš Moravskoslezský kraj, no nezní to skvěle? Jedna velká rodina. Bohužel jak to tak v těch rodinách bývá, někteří členové se nemůžou vystát, hádají se, škádlí se, a dokonce se někdy chovají jako malé děti. A jak mi to tak připadá, ani naše velká společná rodina se tomu nevyhne. Však se jen někdy podívejte na zprávy a uvidíte: Tamto město zrušilo smlouvu s tamtím a to se pořád opakuje dokola, v nekonečném koloběhu. Ale to je špatně! Vždyť bychom si měli pomáhat, nemyslíte? Spolupráce, to je to, co zakládá vše, stát a přátelství.

Náš kraj. Náš unikátní kraj. Kde v Evropě najdete nejstarší muzeum? V Moravskoslezském kraji. Kde v Evropě se narodil Jaromír Nohavica? V Moravskoslezském kraji. Kde v České republice najdete druhou nejvyšší horu? V Moravskoslezském kraji. Vždyť my máme ten nejlepší kraj z celé republiky a Praha, to je jenom město jako každé ostatní, ale my zde v naší velké rodině máme všechno, co potřebujeme: hlavní město, průmysl, kulturu, vzdělání, překrásnou krajinu. Co víc si přát.

Moravskoslezský kraj a jeho obyvatelé jsou ta nejlepší rodina, ve které můžu žít. Nebýt například rodičů, kteří se zde přistěhovali ze Slovenska, tak bych tady nebyla. A nebýt například paní učitelky a přátel, kteří mě podporují v tom, co mě baví, a to v psaní, nemohla bych se s vámi podělit o tento názor.   Moc děkuji za to, že jsem se zde mohla narodit a vyrůst tady, uprostřed rodiny. Moravskoslezský kraji, jsi nejlepší!