Jak žila babička - Karin Glacová (GP-K2)

Mám babičku, která se jmenuje Danuška, má 72 let a mám ji ráda. Kdykoliv, když moje mamka potřebovala něco zařídit a nemohla mě vzít s sebou, tak mě hlídala a nikdy hlídání neodmítla.

Je to hrozně dobrý pocit, když se můžete na někoho spolehnout. Dokonce i tento víkend, naši jedou do Prahy do divadla, tak budu s bratrem u babičky Danušky.

Moje babička se narodila v chudé rodině, která žila skromně. Její maminka byla uklízečka a tatínek zámečník a svářeč. Bohužel její tatínek zemřel, když měla 8 let a zůstala sama se svým bratrem a matkou. Bydleli v Ostravě-Přívoze na Maroldově ulici v bytě, který měl kuchyň vytápěnou kamny na uhlí, na kterých se vařilo a jeden pokoj, kde všichni spali a kde byla zima.

Vodu v bytě také neměli. Voda byla pouze na společné chodbě a záchod byl v mezipatře. Myli se doma v ohřáté vodě v lavoru. Svítili elektřinou, ale neměli televizi a proto hodně poslouchali rádio. Jelikož její maminka, moje prababička bylo do večera v práci, tak byla odpoledne sama doma, moc se neučila, byla raději s dětmi venku. Kde si hráli „na schovku“, školku s míčem, na honěnou a skákali panáka.

Na jaře, když jim přivezli uhlí, tak ho musela s bratrem skládat do sklepa a taky štípat dříví. Uhlí v zimě nosili do 2. patra bez výtahu. Byla to velká dřina. Také chodili sbírat uhlí na haldu, kde vybírali zbytky uhlí mezi kameny.

V zimě chodila babička do parku Komenského sáňkovat a jednou spadla při sáňkování do řeky Ostravice. Přišla domů jako malý sněhulák, protože voda se sněhem na babičce vytvořila takové malé zmrzlé kuličky. Neměla žádné nepromokavé funkční oblečení na sport, takové jako máme dnes. Na druhý den nemohla jít do školy, protože jí neuschly boty, látkové tepláky nebo kabát.

Měla jen jedny boty a jeden kabát. V té době se nosily boty, kterým se říkalo „bomby“, byly ušité z filcu, tudíž snadno promokly. Ještě se v zimě nosily boty TKZ galoše, což byly boty gumové, do kterých se lezlo přímo v papučích. To si ani nedovedu představit, protože já mám bundu na hory a bundu do školy a různé boty do školy a další boty do tělocviku a žabky.

Babička říkala, že ale nebyla často nemocná, protože byla otužilá. Když ji bolelo v krku, tak stejně musela jít do školy, protože neměla s kým zůstat doma a ve škole bylo aspoň teplo. Dnes, když někoho bolí v krku nebo má rýmu, tak musí jít na test, jestli nemá náhodou covid. To je takové divné, pořád se musíme testovat, což babička nemusela, protože žádný covid nebyl. A v tom to, myslím, měla lepší než dnešní děti a dospělí.

Na Vánoce doma vyráběli na stromeček ozdoby – „řetazy“ (rozuměj řetězy) z barevného papíru. Stromeček ještě zdobili čokoládou, kterou si vyráběli z kakaa, kruh a tuku, hmotu nalévali do formiček, a když čokoláda ztuhla, ozdoby vyklopili a zabalili do staniolu (něco jako alobal) a připevnili ho na stromeček.

Jelikož babička neměla žádné sladkosti, které tolik měla ráda, tak si hrozně přála vyučit se cukrářkou. Osud tomu chtěl jinak a vyučila se elektromechaničkou a po celý život pracovala v Dopravním podniku města Ostravy. Také babička toužila mít krásné oblečení a teplé boty. Chtěla jet na tábor, ale nemohla, protože měla málo oblečení.

Babička rovněž neměla žádné hračky, ty měly děti jen bohatších rodinách. Vyrazila si panenky z kolíčků na prádlo, a to tak, žena kolíček nakreslila tvář a místo vlásků nalepila kousky vlny nebo provázku. Nábytek pro panenky si vyráběla z bodláku, které potáhla zbytky látek.

Když se podívá na svůj pokojíček, kolik já mám hraček, tak v té době bych byla děsně bohatá. A je pravda, že asi chodím i méně než babička a třeba školku s míčem vůbec neznám, to mi musela babička předvést. Vlastně s holkami neskáčeme ani školku přes švihadlo, zato si víc voláme přes sociální sítě, což moje babička neznala, protože nebyly počítače ani telefony. Doba se hodně změnila, jestli k lepšímu nebo horšímu, ať posoudí každý sám.