Babiččiny vzpomínky - Jonáš Siročák - (GP24-K4)

Ve škole mě už od šesté třídy nejvíc baví dějepis, protože máme báječného pana učitele, který umí zajímavě vyprávět o tom, co se stalo a jak se žilo dříve. Letos se učíme o 20. století a na události, které se staly, si ještě hodně lidí pamatuje, protože je zažili na vlastní kůži. Moje babička, maminky mojí maminky, se narodila ani ne rok po skončení druhé světové války. Párkrát jsem se jí ptal, jaké to bylo, když byla malá, a jak poznala dědu, když se každý narodil někde úplně jinde.

„No víš, žilo se mi dobře, i když nebyly takové vymoženosti, jaké jsou teď, a které nám ulehčují život. Bydleli jsme v rodinném domku s rodiči a sourozenci. Jezdívala jsem za svojí babičkou a pomáhala jsem ji. Jelikož měla menší statek, tak jsem jí pomáhala například s obracením sena, dojením krav a podobně. Samozřejmě jsem pomáhala i doma společně se sourozenci. Rodiče jsme museli poslouchat,“ vzpomínala babička.

„A babi, jak to vypadalo u vás ve škole?” vyptával jsem se dál. „Dívej, jelikož jsem jako malá holka bydlela v malé jihočeské vesničce, blízko města Písek, tak jsme se nemuseli moc dohodovat, kam půjdu do školy, protože v té vesničce byla jenom jedna základní škola. Byli tam velmi přísni učitelé, seděli jsme ve třech řadách, protože nás bylo málo. Za nás nebyly žádné vymoženosti. Psali jsme bílou křídou na dřevěnou tabuli a do sešitu jsme psali inkoustovým perem. A když si zlobil, tak si tě učitel nebo učitelka vzali k tabuli, a přes ruce tě práskli rákoskou. Co si pamatuju, tak jsem nezlobila, ale viděla jsem to u ostatních, jak je to bolelo, když dostali rákoskou. A teď ti povím o střední škole. S rodiči jsme přemýšleli, kam půjdu. Jelikož jsme bydleli v té malé vesničce, tak jsme vybírali ze škol co nejblíž. Nakonec jsem se šla vyučit na pošťačku. Školu jsem měla blízko domova, takže jsem chodila pěšky. Škola byla super, byli tam milý učitelé a bezvadní spolužáci. Na školu vzpomínám v dobrém.

Po skončení školy jsem se věnovala své práci, tedy pošťačky. Práce mě bavila a naplňovala, jezdila jsem na kole a rozdávala jsem noviny. Jednoho dne jsem dostala v práci pozvánku na jednu akci v Ostravě. Nasedla jsem na vlak a jela jsem na druhý konec republiky do Ostravy, ve které jsem nikdy dřív nebyla. Akce se konala blízko nádraží, takže jsem tam došla pěšky. Už si ani nevzpomínám, jaký byl program, ale celou dobu jsem se hodně bavila s jedním pánem, se kterým jsem se hned na začátku seznámila. Byl zábavný, pracovitý, sympatický a milý, a ano, byl to děda. Když akce skončila, přemlouval mě, ať se hned nevracím do Písku. Ať trochu poznám jeho město i bydliště, když jsem cestovala takovou dálku. Chvíli mě přemlouval, ale protože druhý den byla neděle, a ještě jsem nemusela do práce, jela jsem na návštěvu k němu domů, tady do Polanky nad Odrou. A dali jsme se dohromady. Po nějaké době jsem do Polanky nastěhovala. Asi po třech letech jsme se s dědou vzali. Našla jsem si tady hodně kamarádek a kamarádů. Polanka se mi strašně líbila a pořád líbí.  Ale jediné, co bylo velkým mínusem, bylo to, že jsem žila daleko od domova. Jenom cesta domů, kde jsem dřív bydlela a měla rodiče, trvala déle než šest hodin vlakem. Auto jsme na začátku neměli, ale stejně, ještě nebyly dálnice a cesta autem trvala taky hodně dlouho. Neměli jsme ani telefon, měla jsem málo informací, co se děje u nás doma a jak se daří rodičům a sourozencům. S kamarádkami ze střední školy ani se sestřenicemi jsme se už moc často neviděla, hodně se mi stýskalo, ale potom jsem si zvykla.“

„No jo, už je to dávno, je mi 79 let, a ráda na to všechno vzpomínám. Musím se podívat, kam jsem založila album a krabici se starými fotografiemi. Příště ti je ukážu,“ dodala babička.