Petr Bezruč - 150 let - K4: Anna Dronská

JEN JEDENKRÁT

Měli jste někdy nebo dokonce máte nejlepšího kamaráda? Já jsem jednoho takového poznal. Ale jen jedenkrát.

Jmenoval se Jason a jednoho léta se přistěhoval do domu vedle nás. Ve škole jsem moc kamarádů neměl. Kluci u nás byli arogantní a pořád se nad někoho povyšovali. A tak mi nezbylo nic jiného, než se bavit s holkama. Alma měla dlouhé kaštanové vlasy a bydlela ve vedlejší ulici. Její máma chodila kdysi do školy s mojí mámou, a tak se spolu hodně navštěvovaly a já a Alma jsme si spolu jako malí vždycky hráli. Už odmalička se mi hrozně líbila, ale nikdy jsem se neodvážil jí to říct.

No a pak jsem potkal Jasona.

Naše první setkání vypadalo přesně takhle. Byl jsem zrovna na zahradě a snažil jsem se dělat něco užitečného, jenže jsem nevěděl co, a tak jsem se jen tak poflakoval. Čistě ze zvědavosti jsem nakoukl přes plot k našim novým sousedům. Stála tam černá motorka značky Yamaha (mimochodem byla fakt parádní) a u ní klečel zhruba stejně starý kluk jako já s pískovými rozcuchanými vlasy. V tu chvíli se otočil a na jeho očích byla vidět soustředěnost, ale když mě uviděl, zajiskřily překvapením.

,,Ahoj.“ Pozdravil mě a přistoupil blíže k plotu.

,,Ahoj.“ Podařilo se mi ze sebe vypravit.

,,Hmm…pěkná motorka.“

,,Dík.“ Odpověděl.

Zavládlo trapné ticho. Díval se na mě dost zvláštním pohledem. Jako by se mi díval skrz hlavu.

Najednou jsem vyhrkl: ,,Jsem Teodor.“ Nevím, kde se ve mně najednou vzala taková touha se s někým přátelit.

,,Rád tě poznávám, Teodore. Mé jméno je Jason.“ Napřáhl ke mně přes plot ruku. Měl ji trochu umazanou od oleje. Zaraženě jsem na ni zíral, protože…kdo by si v dnešní době ještě vůbec podával ruce?!

Když usoudil, že mu rukou asi nepotřesu, odtáhl ji pryč. ,,No, Teodore, doufám, že se nebojíš jezdit na motorce, protože tě právě zvu na okružní jízdu.“ Zavrtěl jsem hlavou a Jason si mě ještě chvíli měřil pohledem a pak pokývl hlavou. ,,Tak pojď.“

Poněkud neobratně jsem přelezl plot k nim na zahradu. Jason mi podal přilbu a sám už si nasedal na motorku. Opatrně jsem si přisedl za něj, když se najednou otočil. Oči mu pobaveně jiskřily a na rtech mu pohrával rošťácký úsměv. ,,Připravený?“ Nestihl jsem ani otevřít pusu, když se motor rozezněl a Jason prudce vyjel ze dvorku.

Od tohoto okamžiku se ze mě oficiálně stal motorkář. No, spíše spolujezdec motorkáře, protože od té doby jsme každý den po škole jezdili na Jasonově prďácké motorce. Dokonce jsme na ní jezdili i do té školy. Do teď si pamatuji na ty závistivé obličeje všech kluků, když jsme poprvé parkovali motorku před školou. Díky Jasonovi si na mě kluci ve škole už ani nedovolovali. Když šel po chodbě, stačilo mu jen zvednout ruku a všichni si s ním radostně plácali.Stali se z nás nejlepší kamarádi.

U mě doma jsme hráli videohry a jeho táta nás jednou vzal na baseballový turnaj, kde jsem v obecenstvu dokonce chytil míček. Seznámil jsem Jasona samozřejmě i s Almou. Jen co jí uviděl, mohl na ní oči nechat. Začal vždycky dělat vtípky a ona se jim od srdce smála. Nijak zvlášť mi to nevadilo. Alma trávila pořád dost času i se mnou, ale stále víc se mě vyptávala na Jasona. Snažil jsem se jí vždy vyhovět, ale docela mě to začalo trápit. Jason to věděl.

Řekl jsem mu, že se mi Alma líbí a že bych ji jednou rád získal. Slíbil mi, že se o ni nebude snažit. Byl to dobrý přítel.

Alespoň jsem si to myslel.

Jednou jsem šel k němu domů, abychom se zase projeli na motorce. Otevřel mi jeho táta a řekl, že je Jason někde v zahradě. Došel jsem za jejich dům a v okamžiku, kdy jsem to uviděl, mi srdce vynechalo jeden úder.

Alma a Jason tam stáli v těsném objetí a on ji hladil po vlasech.Nevšimli si mě, a tak jsem se otočil na patě a rozběhl se. Pryč. Pryč od toho zrádce.

Od té chvíle jsem už s Jasonem nepromluvil. Došlo mu, že jsem je nejspíš viděl. Zkoušel se mi omluvit, ale já ho neposlouchal. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. Nechtěl jsem si to přiznat, ale tak nějak jsem to už předtím tušil. Alma se na mě nikdy nepodívala tak, jako na Jasona. Bylo na něm vidět, že ona se mu taky líbí. Ale slíbil mi to! Věděl to. Věděl, že Alma byla jediná holka, kterou jsem kdy měl rád. A stejně slib nedodržel.

Zařekl jsem se, že už s ním nikdy nepromluvím. To bohužel nebylo tak lehké, protože bydlel hned vedle mě a chodili jsme spolu do třídy. Nějakým způsobem se mi ale dařilo si od něj držet odstup. A tak své snahy o omluvu po nějaké době vzdal. I Alma je vzdala. Na ní nešlo být nazlobený, ale musel jsem se smířit s krutou realitou. Měla ráda Jasona, ne mě. Neměl jsem u ní nejmenší šanci. A proto jsem se vyhýbal i jí.

Po základce jsem šel na internát do vzdálenějšího města. Jasona ani Almu už jsem pak neviděl. Chyběli mi.

Došlo mi, že jsem se možná nezachoval úplně přívětivě. Měli se přece rádi. A jediné, co jim v tom bránilo, jsem byl já. Místo toho, abych se přes to přenesl a přál jim to, jsem jim to vyčítal a otočil se k nim zády. Chtěl jsem to napravit, ale nebyl jsem s to se ani jednomu z nich ozvat. Štěstí se ale pak přece jenom obrátilo zpět na mě.

Bylo to rok poté, co jsem odmaturoval. Byl jsem u nás na zahradě a v nenadálém útoku vzpomínek jsem stejně jako tehdy nakoukl přes plot. Klečel tam Jason u své staré motorky Yamaha. Byl vyšší a měl kratší vlasy. Byl to ale pořád on, a když mě uviděl, došel k plotu.

,,Ahoj.“ Měřil si mě svýma pronikavýma tyrkysovýma očima.

,,Ahoj.“ Odpověděl jsem. Najednou jsem pocítil odvahu a slova se ze mě nečekaně řinula.

,,Hele, poslyš…je mi to moc líto. To co se stalo. Zachoval jsem se špatně. Kladl jsem ti to za vinu, i když jsem si za to spíše mohl sám. Víš…chyběl jsi mi.“ Napadlo mě, že jsem nikdy nepoznal a ani nepoznám kamaráda, jako je Jason.

,,Odpustil bys mi to?“

Chvíli mě ještě pozoroval a pak řekl: ,,No, Teodore, doufám, že sestále vlezeš na moji motorku, protože tě čeká pořádně dlouhá jízda.“ Trochu mě tím překvapil.

,,Mám to brát jako ano?“

Jason mi věnoval jeden ze svých šibalských úsměvů a oči mu při tom jiskřily. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mou omluvu přijal, ale bez dalších slov jsem přelezl plot a přisedl si za něj na motorku. Jen co jsme vyjeli a ucítil jsem vítr ve vlasech, byl jsem zase šťastný. Tohle mi fakt chybělo. Naše jízdy na motorce. Hlavou mi vířily myšlenky, když Jason zničehonic zakřičel do větru: ,,Nikdy bych nevěřil, že to řeknu nahlas, ale taky jsi mi chyběl, kámo.“ Usmíval se a sebevědomě se díval vpřed. Pochopil jsem, že teď už nás nic nerozdělí a povedlo se mi také vykouzlit úsměv.