Můj děda - Matyáš Gašperák - (GP24-K4)

Mám báječného dědu! Jmenuje se Jaroslav. Narodil se na Slovensku v roce 1954 v městečku Krásno nad Kysucou, kde i vyrůstal.

„Doma bylo veselo, ale byl i pláč, když jsme se doma pohádali se sourozenci,“ vzpomínal děda. Měl tři sourozence. Dvě sestry a jednoho bratra. Všichni jsou mladší než on. Dědovo dětství bylo jednoduché, plné práce na statku a her s kamarády. Vyprávěl, jak pomáhal rodičům na poli, sbíral ovoce a zažil radosti i strasti doby.

Měl rád přírodu, zvířata a tradiční zvyky. Vzpomínky na dětství mu zůstaly jako poklad. Na otázku, jaká je byla v životě jeho největší záliba, mi řekl: „Vždy jsem miloval sport – hokej a především fotbal.“ Bohužel se však těmto koníčkům nemohl věnovat profesionálně. Přesto na fotbal pořád rád vzpomíná.

Ptal jsem se dědy, jaké to bylo ve školce a pak ve škole. Vzpomínal, že ve školce musel zůstat někdy i přes noc, protože jeho rodiče museli pracovat i přesčasy, aby měli nějakou korunu na víc. O škole mi moc neřekl, ale vím, že děda se učil dobře, ale byl to darebák. Dodnes vzpomíná na poznámku, kterou ve škole dostal, že vypil spolužačce čaj. Taky často vzpomíná na vojnu, kde sloužil dva roky a byl dislokován u tankového pluku. Bylo to v době komunismu, takže tato zkušenost byla pro něj velmi důležitá.

Po vojně se odstěhoval do Ostravy. Tehdy měl jen malý batoh, pár korun a velké sny. Po příjezdu do Ostravy začal pracovat ve Vítkovických železárnách. I když to byla těžká práce, nikdy si nestěžoval. Vždycky říkal, že má štěstí, že má práci, a že to je to nejdůležitější. V továrně byl svářeč. Svářel rád. Dokonce i doma.

Letos měl děda sedmdesát, přeju mu hodně zdraví a elánu do dalších let.