Smutná landecká paní

Je to již dávno, kdy na kopci Landeku stával kamenný hrad. Byl jedním z panství a stál na rozhraní staré obchodní stezky, která vedla pod jeho skálami a podél řeky Odry směrem do nedalekého Polska. V době, kdy z hradu zbyla již pouhá sutina a jeho sláva již dávno zašla divokým plevelem a trávou, rostoucí v rozpadlém zdivu, nechodívalo v tato místa mnoho lidí z bývalého podhradí, dědiny zvané Koblov, právě z důvodu rozličných strašidelných pověstí o zvláštní ženě na koni, která se prý na kopci občas zjevuje.

„To bylo tak“, začala vyprávět četka Francla...

V nedalekém Hrušově, to ještě nestál most, bydlel mladý mlynář, tuším, Schmuk se jmenoval. A ten mlynář, který měl smutné hnědé oči, bydlel v domku u řeky Odry nedaleko hrušovského kostela zcela sám. Byl chudý, bez peněz a rád chodíval do koblovského hostince na druhé straně břehu, kam se mohl dopravit pouze na převozníkově pramici,protože most tu ještě nestál. Jednou se však v hospůdce dlouho zapovídal a převozníka již nikde nenašel. V zoufalství a v představě, že se do rána domů do Hrušova nevrátí,zamířil svými kroky směrem k Landeku. Vysoko na nebi zářily hvězdy, vedle něj tiše protékala řeka, a on náhle ve svém zamyšlení zcela zapomněl na svůj strach i smutek a kráčel stále dál, kam jej jeho nohy nesly. Najednou se zastavil. Stál na malém paloučku uprostřed hustého houští, které bylo všemi směry neprostupné, a nevěděl kudy kam. V žádném směru se nedalo projít! Měsíc se ukryl za mraky a dokonce i tma ještě více zhoustla. Ani řeku již neviděl ani neslyšel. Jen tma a ticho všude kolem něj. Pokoušel se prolézt a prodrat křovinami, ale marně. Po dlouhé chvíli, kdy si již myslel, že je ztracený a že se ze svého zajetí nikdy nedostane, uslyšel zvuk koňských kopyt a kde se vzala, tu se vzala, stála před ním na černém koni v černém oděvu krásná paní.

„Jsem panovnice z Landeka! Vysvobodím tě z tvého zajetí, pokud i ty mě vysvobodíš!“

Mladý mlynář souhlasil a slíbil, že vykoná vše, co si paní bude přát. A houští najednou zmizelo a on stál před svým domkem, jen jen vejít a ulehnout do rozestlané postele. Pomyslel si krátce, že snad jen v hospůdce poněkud přebral a že se mu vše jen zdálo,i lehl si na kutě a tvrdě usnul. Ráno mu to však stále v mysli leželo, a stále viděl krásnou paní na černém koni, s hlubokým smutkem v očích, tolik nepodobných jeho očím a jeho vlastnímu smutku. A prosba, kterou vyslovila, mu stále zněla v uších. I zašel za převozníkem, zda-li si nevzpomíná, jak a kdy jej domů včera v noci přes řeku převezl.

„Ne, ne, mládenče, tebe jsem nepřevážel, už dávno jsem ve své chalupě spal, když tys ještě v hospůdce popíjel!“, tvrdil starý, bělovlasý převozník.

„Myslel jsem si, že mě jako vždy probudíš. Jak ses dostal na druhou stranu řeky?“ A mlynář náhle pochopil, že ta žena nebyla snem, ale skutečností, a že jí přislíbil, že ji také vysvobodí....

„Co mi je po nějaké ženě? Poznal jsem však její smutek a bolest... Nemůžu tak nesplnit, co jsem jí slíbil. Jít však o půlnoci za úplňku ke zřícenině hradu, neotáčet se, ať se děje, co se děje, to přece nemůžu!“

Takové a podobné myšlenky probíhaly mladému muži hlavou. I v noci se probouzela stále i ve spánku viděl před sebou smutnou krásnou paní na černém koni. Po několika bezesných nocích, kdy se mu paní stále před očima zjevovala, se konečně rozhodl, že svůj strach přece jen překoná.

„Však se dočkáme úplňku a svůj slib splním!“

Až nadešel ten den.

Všechny dny v životě jednou přijdou, nadějí se, stanou se. Tak i tento očekávaný den úplňku. Již brzy k večeru se mladík vydal směrem do Koblova. V tichosti jej převozník na druhý břeh dopravil, jen krátce a beze slova v hospůdce poseděl. Po setmění se ještě koblovskými lukami a pastvinami procházel a na důležitý úkol se připravoval. Až nadešla noc a tma. Jen vysoko na obloze stříbřitě zářil úplněk a hvězdy byly jasné, tak jako té nedávné noci, kdy zabloudil. Vyšel cestou ke zřícenině hradu. Šel a myslel na krásnou paní, s hlubokým odhodláním v srdci, že ji vysvobodí. Najednou za sebou uslyšel příšerné kvílení a skřípání zubů, ale neotočil se. Stromům podél cesty se větve proměnily v hrůzná chapadla, chytaly jej a smýkaly s ním, ale on se nebál a neohroženě šel dál. V duchu viděl před sebou smutné ženiny oči, a to mu dodávalo sílu. Již téměř před zříceninou hradu uslyšel za sebou dusot mnoha koňských kopyt a jízlivý smích, ale vydržel a šel stále rovně dál. Až najednou, co to nevidí? Proti němu jede na ohnivém koni žena, z úst jí šlehají hadi a oči jí rudě ohněm září a planou a prosvětlují krajinu! Zalekl se tak toho zjevu, tak velice jej pohled na paní na koni vyděsil, že nečekal a otočil se a běžel, běžel pryč, dolů z Landeka, zpět do Koblova, domů...

„Ach běda mi, běda! Teď jsem již na všechny věky prokleta! Jen tys mě mohl vysvobodit! Běda, běda! Mohl jsi být bohatý a šťastný! Nikdy nebudeš, stejně jako já. Běda!“

Mladík slyšel toto bědování, ale nebyl schopen se zastavit. Slyšel za sebou dusot koně i ženin dech, ale neměl odvahu se otočit. Náhle jej něco prudce zasáhlo do levého lýtka a s řinkotem dopadlo na zem. Byl to veliký černý klíč. Klíč od hradu a pokladu.

„Navždy jsem prokleta, sbohem, navždy!“, zavzlykala žena. A její klíč od hradu a pokladu se vzápětí patrně propadl do země, protože nikdo jej nikdy už v těch místech nenašel.

Mladý mlynář stál náhle opět před svým domkem, stejně jako tenkrát. Pálila ho rána na levém lýtku. Objevila se mu na tom místě černá skvrna, která tam zůstala po celý zbytek jeho dalšího života. A nejen to. On sám zůstal již napořád smutný, nešťastný a chudýa navíc ani vidina krásné ženy na černém koni jej již nikdy neopustila. Jeho oči zůstaly hluboké a smutné. Jen on mohl vysvobodit prokletou landeckou paní, protože ne každý může kohokoliv vysvobodit, každý máme toho svého člověka... a on byl tím, na kterého smutná paní čekala po staletí, zbytečně a marně. Její prokletí tak přešlo i na něj samotného, již nikdy se jí ve své mysli ani ve svém životě nezbavil, podobně jako té černé skvrny.

Protože poznaný smutek a bolest jiných v nás zůstávají již navždy.

A možná, že i vy někdy za úplňku potkáte na Landeku smutnou paní na černém koni, uvidíte projíždět ji mezi stromy a křovinami...

Nechtějte ji však vysvobodit a získat její bohatství a poklad. Není to možné. Získali byste pouze její bolest a hluboký, nekonečný smutek.

Ten smutek, který i ke štěstí tak neodmyslitelně patří...