- Úvod
- Soutěže
- Literární soutěže
- Je konec, kámo - Klára Andilová - (KNZ-K4)
Zvonek zvoní, jdu ze školy. Před školou mám vždycky sraz s mými kamarády. Už tam na mě čeká Christián, Kilián, Sam a můj nejlepší kamarád Standa. Standa samozřejmě přivedl i svého kamaráda Romana, bez kterého se v poslední době neobejde, což mi dělá trochu potíže. Nehodlám se tím moc zabývat. Jako vždy jdeme na tramvaj. Po cestě se bavím hodně s Christiánem, jelikož si Standa povídá s Romanem. V tramvaji číslo 2 jsme zůstali jen my dva, a tak probíráme náš společný koníček, šachy. Čas strávený se Standou beru jako to nejlepší, co ve volném času mohu udělat.
Celé ty týdny probíhaly úplně stejně. V poslední době mám možnost být o samotě se Standou jenom v tramvaji, protože má hodně práce, takže se nemůžeme moc vidět. Začíná mi vrtat hlavou Roman, protože se moc baví se Standou a úplně nevím, co mám dělat, ale možná se to urovná.
Po nesmírně dlouhé době jdu ke svému nejlepšímu kamarádovi spát. Na zítřek se moc těším, až všechno se Standou probereme. Možná bych s ním chtěl urovnat poslední měsíce.
Jelikož se baví více s Romanem než se mnou, což mě velice štve, ale nechci vypadat jako hlupák.
Osudový den, jsem velice natěšený ke Standovi. Bohužel jsem musel přijít až po sedmé hodině večerní, protože Standa měl práci. Když jsem vstoupil do rodinného domu, byl jsem asi nejšťastnější.
Pomalu jsem se vydával nahoru, ale na stole jsem viděl tmavě modrou mikinu, kterou nemá Standa ani jeho bratr Tomáš. Byl jsem zmaten. V hlavě jsem pátral, kdo takovou mikinu má.
Standa na mě zavolal: ‚‚Hej, kde jsi? Myslel jsem, že půjdeš rovnou nahoru.‘‘ Opravdu jsem znervózněl, netušil jsem, co mám dělat, a proto jsem řekl to, co jsem měl na srdci. ‚‚Tak práce jo?‘‘ poukázal jsem na mikinu a pokračoval ‚‚Stando, proč mi sakra lžeš! Proč mě taháš za nos? Co jsem udělal špatně?‘‘ Standa strnul. Bylo úplné ticho. Oba jsme se tomu druhému dívali do očí. ‚‚Kámo, promiň, já nějak nechtěl, ale prostě jsem se chtěl bavit s Romanem.‘‘ Standa se přiznal, ale já stále pokračoval a byl rozzuřený. ‚‚Jo chtěl, aha. Ale prostě to je fakt, že jsi mi lhal! A fakt dlouho. Prostě co já? Co mám dělat? Mám odejít, i když chci zůstat?‘‘
Slza mi spadla do oka. Standa se nadechnul. ‚‚Ne, to fakt ne! Promiň. Byla to hloupost.‘‘
A teď jsem řekl asi osudovou větu: ‚‚Víš, to je pocit zrady, Stando.‘‘ Vzal jsem si věci a se slzami v očích jsem odešel bez dalšího slova. Standa tam stál bez pohnutí, jakoby o život přišel. V tramvaji jsem volal Christiánovi, protože jsem se potřeboval někomu svěřit. I když pravda je, že jsem potřeboval radu, protože tohle pro mě byla rána do zad. ‚‚Hele kámo, to už je za mě marné, vím, že ho máš rád, ale je konec, kámo. Nikdy není jednoduché odejít, ale nech to být.‘‘ Po těchto slovech jsem nemohl odpovědět nic jiného než ‚‚dobře‘‘ a zavěsit.
Byl jsem rozhozen. Ale musel jsem to mít rychle za sebou, takže jsem vytočil Standu.
‚‚Je konec, kámo.‘‘ Zavěsil jsem, aniž by Standa řekl jediné slovo.
Až teď se o tom asi dokážu pobavit. Je to pro mne složité. Celých 7 let jsme byli spolu a máme nespočet zážitků. Pomáhali jsem si a důvěřovali, ale prostě i on, můj nejlepší kamarád, dokázal zničit naše společné pouto.
Už jsou 4 měsíce od toho večera. Je mi to líto. Je opravdu konec. Když na sebe narazíme, jenom se na sebe podíváme a tím to hasne. Nejezdím tramvají číslo 2. Nehraji veřejně šachy. Bloknul jsem si ho na všech sociálních sítích. Ale i tak to nemám uzavřené, není to pro mne jednoduché, ale asi se to mělo stát. Také od toho večera mám v hlavě uloženou větu na celý život: ‚‚ Je konec, kámo.‘‘