Kamarádství nezná hranice - Tereza Burdová - (KNZ-K4)

Byl začátek školního roku a já jsem chodila do 3. třídy.

Měla jsem svoji nejlepší kamarádku Lindu, se kterou jsme chodily každý den ven vždy po škole. Linda byla o rok starší než já a já jsem v ní odjakživa viděla vzor. Chtěla jsem být jako ona, nikdy se ničeho nebála a já jsem ji obdivovala ve všech směrech.

Jednoho dne se nám stala nepříjemná situace. Zrovna jsme si spolu hrály na hřišti s ještě dvěma chlapci. Najednou k nám přišlo mnoho Romů a začali nám vyhrožovat. Kluci stihli utéct, ale my dvě jsme jako by zamrzly a nemohly se hnout z místa. Kamarád Samuel utíkal jako o život, ale z ničeho nic se zastavil, podíval se na nás a v duchu přemýšlel, co má dělat. Zakřičela jsem na něho, ať nám přivolá pomoc, ale on jen utekl a nechal nás tam. Jeden z těch Romů se do mě pustil a když se začal přibližovat, Linda dala přede mě ruku a podívala se tomu Romovi přímo do tváře a on na nic nečekal a zmlátil ji. Cítila jsem se jako srab, ale děkovala jsem Bohu, že mám takovou kamarádku. S Lindou se dále bavíme a doufám, že se bavit nepřestaneme. Letos oslavila své 16 narozeniny a dostala se na vysněnou školu. Jsem na ni moc hrdá. Takhle si myslím, že by mělo vypadat pravé přátelství.      

Postavila se přede mě a nezáleželo jí na tom, jak moc to bude bolet, jen chtěla, ať se mi nic nestane.  Až s ní jeden těch Romů skončil, sklonila jsem se k ní a dala ji kapesník na čelo, které měla od krve. Nevěděla jsem, jak jí mám poděkovat. Takovou laskavost pro mě nikdo jiný neudělal a myslím si, že by to nikoho jiného ani nenapadlo, postavit se za svou nejlepší přítelkyni. I nyní, když už jsem starší v ní vidím neohroženého hrdinu. Do všeho jde po hlavě a ničeho nelituje. Každý by si zasloužil takovou kamarádku. Občas jsem měla strach, že pro ni nejsem jako kamarádka dost dobrá, ale vždy mě vyvedla z omylu.       

Každý rok na Vánoce spolu chodíme nakupovat dárky a vždy mě překvapí nějakou svou historkou ze života. Někdy je těžké tomu uvěřit, ale věřím jí tak, jako nikomu jinému. Linda byla vždycky svá a bylo jí jedno, jestli ji mají ostatní rádi. Skoro každý měl Lindu rád a už když jsme byly malé, tak měla spoustu nápadníků. Od té doby, kdy Lindu zbil Rom, se to opakovalo jen jednou. Zase jsme byly na tom samém místě a opět přišli ti samí Romové. Chtěly jsme s Lindou utéct, ale bylo příliš pozdě. Když přišli přímo k nám, tak jeden z nich řekl, ať jde jedna z nás s nimi za garáže, že tam pro nás mají překvapení. Moc dobře jsme věděly, že nás chtějí znova zbít, tak jsme řekly, že za garáže nemůžeme. Odpověděli nám, že pokud jedna z nás nepůjde tam, tak nás obě zbijí tady. Linda ani chvíli neváhala a rozhodla se, že půjde ona. Chtěla jsem ji to vymluvit, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Místo toho jsem na ni jen zírala a pohledem ji prosila, ať tam nechodí. Ve chvíli, kdy zašli za garáže, uběhly asi dvě minuty a najednou vyběhla Linda, celá upocená a slzy ji stékaly po tvářích. Hned jsem běžela k ní a zeptala se, co se tam stalo a ona mi neodpověděla a křikla na mě, že musíme hned pryč. Chytila mě za ruku a běžely jsme daleko pryč. Chvíli jsme seděly na větvích stromu a ona mi říkala, co se přesně stalo. Zatajil se mi dech, když jsem poslouchala, čeho jsou lidi schopní. Nepamatuju si přesně, co všechno jí udělali, ale pamatuju si, že ji kopli do břicha, a když to chtěli udělat znovu, chytila mu nohu, odstrčila a rychle utekla za mnou. Už se nám to nikdy naštěstí nestalo a doufám, že se tohle neděje i jiným malým dětem, které netuší, jak se mají takovým útokům bránit.