Kamarádství nezná hranic - Hanka Králiková - (KNZ-K3)

Ahoj, mé jméno vám nemusí být známo, avšak můj názor smí. V angličtině jsem vždy vynikala a rozumím snad všem přízvukům, jako například americkému, britskému i skotskému, ale i přesto tu je jedna věc, které nikdy rozumět nebudu. Co to je? Kamarádství. Nikdy jsem nepoznala ten hřejivý pocit pravého kamaráda. Celé dny se cítím osamělá. Koukám jen do učebnic anglického jazyka s nadějí, že mi anglicky psaný text nabídne odpověď na to, jak si najít kamaráda. A to pravého.

 Jednou jsme letěli do Afriky na krátkou dovolenou. Ani teď jsem si nezapomněla svůj zápisník abych věděla, jak se Afričané dorozumívají. Možná mi nějaký Afričan i poví, jak si najít kamaráda. Když jsem na dovolené zabloudila a nemohla najít své rodiče, kluk tmavé pleti s překrásnými oči, ve kterých jsem málem ztratila pojem o tom, co vlastě hledám mě zastavil. Vyptával se mě, zda jsem zabloudila. Připadalo mi fascinující, že mluvil přízvukem, který jsem doteď neznala. S velmi červenými líci jsem mu odpověděla, že ano a on mě jako pravý gentleman dovedl až k mým rodičům, kteří se o mě strašně báli. Na náš poslední den, když už jsme měli být na letišti nás něco zpozdilo. Táta na záchodě asi dvě hodiny vykonával velkou potřebu, protože jedl ta nejrůznější jídla, která jen nevinně ležela na tácu v jídelní místnosti. Museli jsme hodně pospíchat. Nakonec jsme to stihli. Usedla jsem na sedačku v letadle a mé oči se podívaly kupředu. Viděla jsem toho chlapce, který mi hodně pomohl. Abych byla upřímná, s ním jsem se v ten kratičký okamžik cítila hřejivě. Nebyla jsem osamělá. Necítila jsem se prázdně. Když se letadlo ustálilo v oblacích, chlapec se ke mně přiblížil. Sedl si vedle mě a začali jsme konverzaci. Dověděla jsem se, že je napůl Čech a napůl Afričan. Česky však mluvit neumí, a tak jsme se domluvili, že spolu budeme mluvit pouze anglicky. Prý tady v Česku bude zůstávat na nějakou dobu. Jeho rodiče na tom byli finančně jinak, než ostatní africké rodiny. Jeho otec na jeho vzdělání přispíval odtud z Česka, a tak ho nemohl nechat bez vzdělání i tady. Bude chodit do naší školy, dokonce i třídy. Náš celo-letový rozhovor ze mě otřásl všechnu tu prázdnotu, kterou jsem cítila celou tuto dobu. Měla jsem pocit, že jsem si našla prvního pravého kamaráda, což ve mně vyvolávalo absolutní radost. Když už jsme vyšli z letadla, dali jsme si zatím sbohem. S rodiči jsme se vydali k domovu.

 I když si uvědomuji, že můj první pravý kamarád bude se mnou zanedlouho ve škole, doma se stále cítím osamělá a prázdná. Jako bych ho nikdy nepotkala i když vím, že to není pravda. Potkala jsem ho, prvního pravého kamaráda. Šok nastal, když byl první den ve škole. Učitelkám nedělá problém mě požádat, abych byla jeho osobní překladatelkou. Té pozice jsem se s radostí ujmula, avšak názor třídy byl poněkud negativní. Všechny hlavy ve třídě se otočily, jako bych spáchala trestný čin. Když zvonek naznačil přestávku, musela jsem na záchod. Šla jsem si tedy odskočit a to, co jsem viděla… Všichni mí spolužáci na něj pokřikovali nehezké věci a házeli po něm předměty. Všichni se tomu smáli. Vždyť to je takový hodný chlapec, a navíc i můj kamarád. Vybuchnou mi nervy, jdu a chci se ho jít zastat, ale ostatní lidé před třidou mě jen odhodí, jako bych nic nebyla. Spadnu a omdlím. Když se pak probudím ve třídě na zemi, zamyslím se. Jaký měli vůbec důvod k tomu, ho šikanovat? Za pár miliard let z nás všech bude stejně jedna jediná rasa. Všichni budeme mít v daleké budoucnosti stejnou barvu pleti, tak proč se mezi sebou navzájem diskriminovat jenom za to? Jaký je důvod, že nikdo nechce být jeho kamarád jenom kvůli jeho barvy pleti? Od té doby, co začal být šikanovaný a diskriminovaný mi stále říkal, jak by radši zůstal v Africe.

Za pár měsíců ten osudný den přišel. Asi po půl roce našeho společného kamarádství mi pověděl o jeho návratu do Afriky. Jako bych já, ta skvělá angličtinářka, v ten okamžik nerozuměla jedinému anglickému slovíčku, co vypustil z úst. Od té doby hledám odpověď hned na dvě otázky. K čemu žít, když nemám jediného kamaráda? Jak vůbec takové kamarádství vypadá a jaký je to pocit? Když tedy odletěl zpět do Afriky, nedal mi na sebe ani kontakt. Asi na mě chtěl zapomenout, ale já nechtěla. Chci ho mít navždy v srdci. On se v Africe seznamuje s novými lidmi, kdežto já už ani nechodím do školy. Kašlu na všechno. Stejně ve škole není jediný člověk, co by se se mnou bavil. Utekla jsem z domova. Už ani rodiče mi nejsou schopni naplnit to prázdno v mém nitru. Procházím ulicemi prázdného města. Prošlo kolem mě spoustu feťáků. Možná, že díky drog se tak na svět usmívají a jsou šťastní. Prošlo kolem mě spoustu alkoholiků. Možná, že naléváním alkoholu do sebe naplní tu prázdnotu. Prošlo kolem mě spoustu malých zatoulaných dětí. Možná, že se smějí, protože jsou stále extrovertní a myslí pozitivně. Prošel kolem mě však i ten pán. Byl to psychiatr. Byl však jiný. Nevolal hned rodičům, ani se nevyptával na zbytečné otázky. Hned od pohledu věděl, co mě trápí a šlo mu to všechno vyčíst z očí. Nabídl mi domov. Nemusela jsem do školy, ani za rodiči. Mohla jsem jít kdykoli kdekoli, kam jsem chtěla a dělat cokoli, co jsem chtěla. Měla jsem spoustu času na přemýšlení. Na tomto místě jsem se po nějaké době začala opět cítit nešťastně. Když ke mně mluvil poprvé, byla jsem úplně plná, avšak teď jsem opět prázdná. Rodiče mi chybí. Stýská se jim vůbec? Mám se vrátit domů? Budu se cítit opět nesprávně? Mám zůstat tady? Mám se cítit osaměle? Proč je má hlava plná otázek? Možná, že kdybych poznala pocit pravého kamarádství, nikdy bych se na tyto otázky neptala.

Pár měsíců uběhlo a ve škole bude za týden vysvědčení. Zašla jsem za tím pánem. I když to bude znít podivně, s mou inteligencí jsem se do školy dostala, když jsem oslavovala šest let (slavím narozeniny v říjnu), což znamená, že má věková kategorie, když budu opakovat ročník zůstane stejná. Své rozhodnutí jsem mu prohlásila a vzala všechny své věci. Jdu. Blížím se k domovu, ve kterém jsem jednou žila. Cítila jsem se v něm samotná, avšak v některých chvílích jsem byla šťastná i s rodiči, jen jsem si to neuvědomovala. Když jsem vešla dovnitř, rodiče si mě všimli. Obejmuli mě a já jim objasnila situaci. Od té doby spolu trávíme více času, než je vůbec potřeba. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že rodina je ten jediný a pravý kamarád. Další školní rok jsem začala do jiné školy a překvapivě jsem docela oblíbená. Sice to škola moc pozitivně brát nebude, ale hned ze začátku školního roku jsme na moje přání letěli do stejné destinace, kde jsem ho potkala. A potkala jsem ho znovu. Obejmuli jsme se se slzami v očích, předali telefonní kontakt a od té doby jsme v kontaktu. Mé známky jsou stále stejné. Poprvé jsem opravdu šťastná a k tomu všemu mi napomohlo jen jedno. Kamarádství.