Kamarád Jožko - Adéla Dražinová - (KNZ-K3)

Ahoj, jmenuji se Michaela a je mi 16 let. Tohle je můj příběh o kamarádství na dálku s mým nejlepším kamarádem Jožkem, se kterým se bavím tři roky, ale nemyslete si, že to naše přátelství bylo vždy růžové! Byl pozdní večer 7. 8. 2019, když mi přišlo oznámení, že mi někdo napsal: „Nechceš si psát?“ Byl to Jožko sedmnáctiletý, vysoký a hnědovlasý kluk.

Od té doby jsme si spolu psali každý den, každou minutu, a dokonce jsme spolu i často volali. Vše bylo naprosto úžasné! Den za dnem plynul a už jsme se bavili dva roky. Když jsem s Jožkem volala, tak jsem během rozhovoru vykřikla: „Mám nápad.“ V tu chvíli mě napadlo: „Co kdybychom se potkali naživo?“ Jožko souhlasil! Ještě ten den jsme se společně domluvili, kdy a kde se poprvé uvidíme, vymysleli jsme i program. „Takže jsme domluvení,“ řekl Jožko. Dohodli jsme se na 6. listopadu 2021 na nádraží v Brně. Jistě se ptáte, proč zrovna na nádraží v Brně? Protože Jožko to má blíže než do Ostravy, a mi bylo úplně jedno, kde pojedu, protože, „já už ho konečně potkám na živo,“ pomyslela jsem si!

Teď nastal okamžik, když jsem uviděla hnědovlasého vysokého kluka, tak jsem zakřičela: „Jožko!“ Přiběhla jsem k němu a pořádně jsem ho obejmula… Za ten ani ne den jsme spolu zažili moc, moc zajímavých zážitků, ale jak se říká vše dobré jednou skončí. Oba jsme už museli jet domů. Od té doby to bylo pořád stejné. I když jsme si každý den psali, pomáhali si se školou, řešili naše problémy, volali si a někdy se zase potkali. Byla jsem moc šťastná, že jsem narazila na tak úžasného kamaráda.

Bylo 3. února 2022 a den co den jsme byli v kontaktu. Byly to skoro tři roky, kdy jsme se poprvé seznámili. Já a Jožko jsme spolu zase volali, jako každý den, ale dnes mi Jožko připadal jiný… Poznám, když mu něco je. Vždyť se bavíme skoro tři roky. Zeptala jsem se, zda ho něco netrápí. On na to odpověděl: „Vůbec ne!“ Nedalo mi to, a tak jsem se ho znovu zeptala, ale jeho odpověď už byla jiná a řekl naštvaně: „Vadí mi, že furt řešíme tvoje problémy, ale ty moje vůbec! Vadí mi, že jsi mě změnila, a to k horšímu… Nemám čas ani na sebe. To všechno jen kvůli tobě!“ Jak tohle dořekl, měla jsem slzy v očích a omylem jsem na něho zakřičela: „Promiň, že potřebuji tvoji pomoc!“ Jožko jen odvětil: „Dobře, dneska to už ukončíme. Ahoj!“ Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem v šoku a kdybych něco řekla, tak se strašně moc rozbrečím.

Jožko nepřestal odepisovat, ale začal psát na sociální sítě hnusné věci o mně. Byl rád, že mě poznal jen kvůli tomu, že aspoň zjistil, co s ním může udělat děvče jako já. Psal, že jsem manipulativní krysa a ještě více ošklivých věcí. Naše přátelství skončilo ze dne na den. Ty skoro tři roky našeho přátelství se zahodily jen tak… „Je to moje vina! Já jsem ta špatná!“ Stále jsem si to vyčítala. Od té doby jsem na tom byla psychicky špatně. Kdykoliv, i ve škole, když jsem si vzpomněla na Jožka, tak jsem začala brečet. Nemohla jsem dýchat. Jožko přispíval na sociální sítě stále něco o mě a já jsem se cítila moc špatně. Když jsem to doma řekla rodičům, tak mi odpověděli: „Mrzí nás to…“

Uběhlo pár měsíců, bylo 7. srpna 2022, tedy tři roky od chvíle, kdy mi Jožko poprvé napsal a začali jsme se přátelit. Bylo to moje nejoblíbenější období v životě. Všimla jsem si, že Jožko něco přidal na sociální sítě. „Co to vidí oči mé!?“ Panebože, Jožko se mi omlouvá a píše, že se chce zase bavit! Ale že prý pochopí, když se s ním už nebudu chtít kamarádit, prý: „že on je ten špatný.“ „Je to úžasné, ale mám odpustit?“ pomyslela jsem si. Přece kvůli němu jsem byla smutná celých šest měsíců. Napsala jsem mu: „Opravdu se chceš zase bavit?“ Hned odepsal: „Pane bože, ano, moc rád a moc se ti omlouvám!“

Od té doby se zase bavíme a teď když máme něco na srdci, tak to řekneme tomu druhému hned, než bude pozdě. Jak jsem říkala na začátku, ne vždy je vše růžové… Jak se zdá, i tato životní zkušenost má svou stránku růžovou i černou.