Jiná generace, jiná doba - Filip Švehla - (GP24-K3)

Jednoho dne, jsme s maminkou navštívili babičku a dědečka. Obvykle u nich hraji na počítači a dospělí si povídají. Tentokrát měl ale dědeček povídavou a začal vzpomínat na svoje dětství. A řeknu vám, to je něco zajímavého! Tak jdeme na to.

Můj dědeček vyrůstal ve vesnici Dolní Domaslavice v padesátých a šedesátých letech. Měli malý dům, jen se dvěma místnostmi a malé hospodářství. Jedna místnost byla kuchyň a druhá něco jako náš obývací pokoj, kde všichni dohromady spali. Většinu času trávili společně v kuchyni. Protože o hospodářství je třeba se starat, dědeček musel sypat slepicím, dojit kozu a krávy. Krávy také vodil na pastvu. To ho bavilo, protože na louce nemusel nic moc dělat, jen sedět a pozorovat okolní přírodu. Taky se staral o husy a králíky. Ovšem nejvíc ho stejně bavilo starat se o psa, se kterým chodil na procházky a mohl s ním dělat hlouposti.

Do školy chodil pěšky a celé tři kilometry, což my si nedokážeme ani představit. Cesta tam mu trvala dlouho a cesta zpět ještě déle, jelikož dědu zajímalo vše kolem. Ptáci, motýli, brouci… Takže se často stávalo, že do školy odešel ráno a vrátil se až večer. Ve škole seděl dědeček v dřevěných lavicích, psal perem s násadkou a máčel si ho do kalamáře s inkoustem. Když se děda vrátil ze školy dříve než večer, hrál s kamarády fotbal, na podzim pouštěli draka nebo na poli pekli brambory. A když byla zima a nebylo co dělat, tak prostě a jednoduše šli ven a měli koulovou bitvu. A jelikož se děda zajímal o astronautiku, tak pro něj bylo velmi zajímavé, když na oběžnou dráhu země byla vypuštěna družice Sputnik s pejskem Lajkou. Sice jsou naše dětství hodně odlišné, ale pořád máme společnou věc. Oba, ať už jsme kdekoliv, tak na něj budeme pořád vzpomínat.

Ale protože babička se chtěla také pochlubit svými příběhy z dětství tak tu mám i povídání o dětství babičky. Ale nebojte se, jenom protože je babička mladší, tak to neznamená že to bude méně zábavné. Ale rozhodněte se sami jdeme na to!

Babička vyrůstala ve městě a už tohle je trošičku jiné, než u dědečka. Bydlela v bytě a přesto, že měla pokojů více, než dědeček, taky spali všichni dohromady. Ale v ložnici, měli ještě obývací pokoj a kuchyň. Když babička trošku vyrostla, spala sama v obývacím pokoji. Školu měla hned za domem, takže to měla kousek. Seděla v lavicích a v první třídě také psala perem, které si namáčela do kalamáře s inkoustem. Ale ve druhé třídě už dostala plnící pero Pionýr a to už byla paráda, to se psalo jedna báseň. Po škole babička většinou běžela hned domů, aby mohla s kamarádkami ven. Většinou si hrály na paní učitelky nebo paní prodavačky. Prodávaly květiny a různé traviny, které byly „jako“ ovoce a zelenina. Později, když byla babička starší, chodila si zatancovat na „Čaj o páté“ do nedalekého kulturní domu. Ale to už bylo v době jejího dospívání.

Co myslíte? Čí dětství bylo šťastnější? Babičky, dědečka nebo to moje?

Já mám školu hned za domem, asi minutu od bytu. Mám svůj vlastní pokoj, nemusím se starat o hospodářství, po škole mám spoustu kroužků, které jsem si vybral. A i na kamarády mi čas zbyde, přesto že ho mám po škole díky kroužkům méně.

Já si myslím, že každá doba má své pro i proti. A že jak já, tak i babička a dědeček by neměnili a své dětství si náramně užili.