Teo, kluk z Portugalska - Terezie Doležilová - (KNZ-K3)

V naší třídě mluvili všichni jen česky. Nikdo nebyl z jiné země než Česko. No, spíše do té doby, dokud nepřišel on. Náš nový spolužák se objevil na konci května, kde nikdo nečekal takové velké věci jako tohle. Ten spolužák se jmenoval Teo, a jak už asi víte, nebyl Čech. Byl z Portugalska, vysoký, takový ten populární typ. Jo, to bylo to, co jsem si myslela, hned jak nám ho představili, sedl si do lavice a všude kolem šlo slyšet šuškání. Takové věci jako že je divný a že s ním nic nechtějí mít společného, takže si ho o přestávkách i v hodinách moc nevšímali, ani moc já.

Popravdě řečeno, moc mě nebral a šlo i vidět že ostatní taky ne. Občas si popovídal s nějakými kluky, ale ty výrazy, co měli na obličejích, jasně ukazovali, že mu nerozumí. Teo ovládal španělský jazyk, kterým mluvil neustále, uměl základní česká slova jako ahoj atd. a na rozdíl od nás, nám rozuměl výborně, ale když jste na něj promluvily, hned odpovídal španělsky.

Po nějaké době na začátku června si Teo rozšířil slovník a na pár vět odpovídal česky, ale jeho zvyk mluvit španělsky pořád měl, takže česká slova mixoval se španělskými, a tak si s ním nikdo pořád nepovídal, ani nebavil. Co to bylo za pocit vidět ho o samotě o přestávkách a na obědě taky. Bylo to smutné, jasně, ale kolika lidem to muselo přijít smutné taky? Však to je normální lidská reakce na osamělé lidi!

A tak jsem se rozhodla tenhle pocit zamaskovat tím, že si ho nebudu vůbec všímat, ale moc dlouho to nevydrželo kvůli projektu do školy. Plánování toho, jak to vůbec uděláme, bylo horší, než si s ním povídat. Každé slovo, co řekl, zakoktal česky anebo řekl plynule španělsky, takže jsem mu moc nerozuměla. Nějak jsme to ale udělali a vypadalo, že Teo je taky šťastný že jsme to konečně udělali. Ale tak to nebylo, doopravdy byl nervózní a hned po dokončení projektu odešel. Moc jsem nechápala, co se dělo. Proč tak rychle odešel? Možná měl hodně věcí na práci, prostě normální věci. Trochu jsem se další den prezentování projektu obávala o Tea, ten zvyk pořád měl a to byl trochu velký problém, ale na štěstí to šlo plynule a o nic jsem se nemusela bát, i když jsem mluvila jen já a on jen přikyvoval hlavou. Já měla skvělý pocit z toho, jakou jsme dostali známku, ale u Tea to vypadalo, že se spíše o něco obává. Možná jsme to neměli tak dokonalé? A zase jsem dostala ten pocit, ale tentokrát to bylo o něčem jiném, chtěla jsem vědět, co se děje, možná mě přece jen trochu zajímá.

Dny uběhly jako voda a už byla polovina června a Teo si pořád nikoho nenašel, s kým by se bavil, ve mně to stoprocentně vzbudilo zvědavost, kterou - jako minule- jsem se ale rozhodla ignorovat. Co by si asi o mně spolužáci mysleli? Ale vidět ho o samotě celý měsíc... Ne, však to zvládne!

A zase jsem chybovala, Teo vypadal poslední dny smutnější, což se mi nelíbilo. A tak jsem dostala pocit lítosti, který jsem neměla léta. Zrovna ten den byl den, kdy jsme se spřátelili. Jasně, první krok ho oslovit byl hodně těžký, a všichni ti lidé, co se na mě dívali, mi moc nepomohli. Naše první kamarádská konverzace byla vskutku zajímavá, protože jako všichni jsem mu moc nerozuměla, ale díky tomu, že uměl nějaká slova, tak to šlo. Ten den se celá třída divila, že si Teo našel kamarádku, ale netrvalo dlouho a moji kamarádi se s ním také spřátelili, takže už jste ztěžka slyšeli pomluvy o Teovi.

Taky jsem měla pravdu, Teo se stal tím populárním typem. Jasně, spřátelil se s více lidmi, ale mě měl pořád u sebe, však jsme nejlepší kamarádi! Na co Teo myslel ten den s tím projektem? To jsem se nezeptala, protože jsem zapomněla. Trávila jsem s ním tolik skvělého času, že nebyl čas přemýšlet nad věcmi jako tyhle. A víte co? Měla jsem se s ním seznámit hned na začátku.