Jako druhá maminka - Magdaléna Buriánková - (GP24-K2)

Dnes vám povím, jak to vypadalo v době mých prarodičů. Byla jednou jedna malá holčička jménem Radmila. Ale nikdo jí neříkal Radmilo nebo Radmilko, všichni jí říkali Radko. Narodila se v roce 1958 v Roudnici nad Labem, odkud se s rodiči a starším bratrem po čase přestěhovali nejprve od Karviné a pak do Ostravy.

Radka od malička špatně viděla a od roku a půl musela nosit brýle. Od tří let taky navštěvovala oční školku v Porubě.

Radku hlídala její babička až do čtyř let, pak nastoupila do školky. Tam ji vodil o 4 roky starší bratr Vladimír. Chodila tam i v soboty, protože to tehdy byl normální pracovní den. Na svačiny dostávali většinou obložené chleby a čaj, meltu, čaj s mlékem nebo kakao. Na obědy pak polévku, omáčku s nějakou přílohou a kompot. Nedostávali moc zeleniny a ryby už vůbec ne. Hráli si s dřevěnými hračkami, autíčky a panenkami. Žádné elektronické hračky, jako máme dnes, vůbec neměli. Po obědě spali na dřevěných rozkládacích lehátkách s matracemi. Radka byla vždycky hodná a nikdy nezlobila ostatní děti ani paní učitelky. Už ve školce si přála dostat velkou chodící panenku.

V šesti letech nastoupila na základní školu, kde byly lavice s přihrádkou na lahvičku inkoustu, do které se namáčelo pero. Ale to se brzy změnilo a Radka mohla psát perem plnicím. V sešitech taky byly kvůli inkoustu vloženy savé papíry, kterým se říkalo piják. Paní učitelka psala většinou bílou křídou na černou tabuli. My dneska máme tabule zelené a do sešitů píšeme gumovacími pery. Radka se strašně bála nosit domů horší známky než jedničky, protože její tatínek byl velmi přísný. Za dvojku už ji čekal trest. A jelikož měli papírové žákovské knížky, děti často, když dostaly špatnou známku, ji zapomněly ve škole, nebo si horší známka přepisovaly. Ale to Radka samozřejmě NIKDY neudělala. Pořád se tedy učila a na vysvědčení nosila samé jedničky. Dneska to máme horší, protože rodiče na Bakalářích ví o známkách někdy dříve než my.

Když bylo Radce asi patnáct let, koupil její děda chalupu na Kamenitém v Beskydech. Začali tam jezdit na víkendy, ale nebylo to tak jednoduché, jako to máme dnes. My sedneme v pátek odpoledne do auta a za hodinu jsme tam. Auto neměli, a tak vyjížděli v sobotu po práci vlakem z Ostravy do Českého Těšína, tam přestoupili a pokračovali vlakem do Jablunkova a odtud autobusem do Dolní Lomné. A to ještě pořád nebyli na chatě. Ještě je čekaly 2 kilometry pěšky do kopce. Všechno, co potřebovali, si museli nést na zádech v batohu.

Samé jedničky dostávala i na gymnáziu. Odpoledne ráda jezdila na kole a chodila s holkami ven. Odmaturovala se samými jedničkami a těšila se, že půjde na vysokou školu. Ale bohužel kvůli komunistickému režimu na vysokou školu jít nemohla. Radka ale nelenila a přihlásila se na čtyřsemestrový kurz pro programátory výpočetních středisek na Lidové univerzitě v Praze – dneska by to byla Vyšší odborná škola. Tento kurz úspěšně absolvovala a nastoupila do ČSAD, kde programovala na počítačích.    

Ve 21 a 23 letech se jí narodily dvě dcery, moje teta a moje mamka. Na chalupu jezdila i s nimi, stále vlakem. Auto ani řidičák nikdy neměla a ani mít už nebude. Když bylo mojí mamce osm, pořídili si fenku jezevčíka Aidu. Od té doby je jezevčík součástí rodiny. Teď už je to třetí generace.

Svou pravou životní lásku poznala v práci až později. Jsou s dědečkem spolu už přes 30 let a za tu dobu spolu stihli spoustu výletů a dovolených. Nejvíce je bavilo cestovat po Čechách a Moravě. Hory, zámky, hrady, po pivovary, zvládli všechno. Později jezdili i na Slovensko a do Chorvatska. Při dovolené na Slovensku v Tatrách je jednou málem zabila kamenná lavina, ale naštěstí se jim nic nestalo.

Babička Radka je ta nejkrásnější, nejhodnější, nejlepší a nejchytřejší babička, jakou můžu mít. Naučila mě spoustu věcí. Díky ní umím háčkovat, sekat dřevo i hrát pingpong. Mám ji moc ráda a je pro mě jako druhá maminka.