Jak jsme se s taťkou báli - Matyáš Kočerha - (RH-K2)

Já a můj táta, máme rádi duchařské historky. Taťka zjistil, že blízko Ostravy se nachází hrad Vikštejn, o kterém se říká, že tam starší.

Jednoho podzimního dne jsme se rozhodli, že hrad za setmění navštívíme. Sedli jsme do auta. Po cestě jsme si vyprávěli strašidelné historky a dělali si legraci, že potkáme bílou paní. Když jsme dojeli na místo, už se stmívalo. Z parkoviště k zřícenině hradu je to asi 1 kilometr. K zřícenině hradu jsme dorazili už za tmy. Člověk by nevěřil, jak rychle se na podzim stmívá. Vybaveni čelovkami, kamerou a fotoaparátem jsme byli připraveni ulovit nějakého toho ducha.

Začali jsme procházet temná zákoutí, sklepení i ochozy hradeb, fotili jsme vše fotoaparátem a nahrávali okolí na kameru. I když oba máme rádi duchařské historky, přiznám se, že jsme se tam oba báli. Ani jeden druhému jsme to však nechtěli přiznat, a tak jsme se pořád navzájem strašili.

Přiznám se, že jsem byl docela rád, když taťka řekl, že stačí a že půjdeme domů. Tou dobu už byla černočerná tma, okolo vše působilo strašidelně a já tam na vlastní kůži pochopil co je to, když se říká "že strach má velké oči".

Z hradu jsme šli k autu svižným tempem a ani nedutali, pořád jsme poslouchali kde se co šustne. Až když jsme už byli skoro u auta, začali jsme si o všem, co jsme viděli povídat a dělali hrdiny, že jsme se nebáli. Celou cestu jsme si o všem vyprávěli a utahovali si jeden z druhého, že ten druhý se bál víc.

Hrozně jsme se tomu nasmáli.