Babiččino mládí - Martin Lébl (GP-K3)

Moje babička se jmenuje Terezie, říkám jí „babi Teri“. Když byla mladší, tak žila v rodině, kde neměli auto, ale ono zase nebylo takovým zvykem ho mít. V jejich vesnici, Bohuslavice, měli dva lidi auto. Babi Teri měla pět sourozenců, čtyři bratry a jednu sestru, ale teď už pojďme na to, co bylo tehdy zvykem a jak se žilo.

Doma museli pracovat každý den až na neděli, ta byla křesťanská, chodilo se do kostela. Každý pátek a sobotu měli velký úklid. Kluci vymývali sklepy celé od pavučin, dále museli vyleštit všechny boty, co doma měli, a měli toho ještě více. Holky dělaly spíš domácí práce, jako třeba umýt nádobí, povysávat, povytírat a utřít prach. Tehdy vůbec nevěděli, co je to mobil, byla pevná linka, neboli „budka“, a to bylo vše. Jediné, co bylo, byla rádia a černobílé televize.

Děti byly pořád venku, teda aspoň když nemuseli pracovat, nebo si dělat domácí úkoly. Nejčastěji se chodilo do lesa a na hřiště, hrál se fotbal, badminton a další. Holky povzbuzovaly nebo si spolu nějak hrály. Děti se koupaly jen jednou až dvakrát do týdne. Místo angličtiny se ve škole učila ruština. Vánoce si vždy všichni užili, rozdali si dárky a děti měly volno. Když bylo léto, tak děti chodily na maliny. Každé ráno se už v 5 hodin vstávalo a šlo se trhat, pak se ve škole prodávaly a po škole, kolem 14 hodin, se šlo na trhání znovu. Nebyly vůbec potraviny jako třeba šunka nebo maso, to bylo jen občas. Ovoce bylo úplně vzácné, když jednou za rok bylo, už bylo na Vánoce, to se stály opravdu velké fronty.

Toto vše, co jsem napsal, bylo tehdy úplně normální. Nyní už je to samozřejmostí, že máme mobily, ovoce. Když chceme, doma neuklízíme my, ale vysavače nebo roboti, ale tehdy to vůbec neznali. Každým rokem se něco nového vymýšlí a možná se i my dožijeme toho, že o nás budou vnoučata psát to stejné jako já o své babičce.