Generace prarodičů - Patrik Vozník (GP-K2)

Moje babička se narodila roku 1959. Vyrůstala v družstevním bytě s rodiči a dvěma sestrami.

Navštěvovala základní devítiletou školu v Polance. Tehdejší škola se lišila od současné tím, že jídelna se nacházela ve "staré škole", nyní obecní úřad. Ve škole se nacházely: chemická třída, kreslírna, dílny a kuchyň, kde se holky učily vařit. Na nynějším parkovišti měly v rámci školy zahradu na předmět „pozemky“. Zde se žáci učili pěstovat zeleninu ovoce a vše, co se týkalo prací na zahradě. Děti v rámci osmých tříd hrály divadlo.

V té době nebyl v Polance takový výběr kroužků, jako máme dnes, a tak navštěvovala házenou, sokol a v rámci školy měli pionýra. Z pionýra jezdili na různé výlety a branné závody.

Když přišla ze školy domů, musela vynést smetí, uklidit si pokoj a až poté si mohla jít hrát ven. V té době neměli mobily, počítače a další „super“ hračky, jak máme my teď, a tak si hrála s dětmi z ostatních bytů za domem, jezdila na kole a šplhala po stromech. Tehdy ještě v Polance nestálo tolik paneláků a domů, a tak měli daleko větší prostor na hraní a dovádění. Babička mi vždy vyprávěla, že stačilo, když praděda (její otec) pískl z okna a ona už věděla, že je čas jít domů. V létě se chodila koupat k Odře a na koupaliště do Klimkovic. V zimě se chodilo zase lyžovat a sáňkovat na „podjezd“, kde tehdy byla velká dolina nebo také z „Kraláku“, nynější kopec před „podjezdem“. Babička ještě zažila, když přes Polanku jezdila tramvaj.

Srovnání života tehdy a teď? Určitě neměli tolik možností v životě, jak máme my teď. Neměli takový výběr z oblečení, hraček a techniky. Za babičky se psalo inkoustem.