Vzpomínky prababičky Vlasty - Markéta Životská - (GP24-K4)

Moje prababička, o které chci vyprávět, se jmenuje Vlasta. Narodila se roku 1930. Byla jedinou dcerou svých rodičů. Měla tři starší bratry (Antonína, Františka, Josefa).

Při jedné z návštěv mi vyprávěla o obci Morávka, ve které strávila dětství. O době, kdy probíhala II. světová válka a jak ji prožívala ona i její rodina.

Je všeobecně známo, že Morávka byla partyzánskou obcí. Tato skutečnost se dotýkala všech obyvatel obce. Do styku s partyzány přicházela i rodina prababičky.

Jednou v noci opatrně zaklepalo několik mužů na dveře jejich rodinného domu. Byli to partyzáni a prosili o pomoc. Rodina prababičky se rozhodla že jim pomůžou. Dohodli se s nimi, že mohou v noci přespávat ve stodole na seně, ale nesmí používat venkovní žebřík, který visel na stodole, ale musí se do stodoly dostávat zadními vraty. Maminka prababičky jim vždy nachystala něco k jídlu nebo ošacení. Brzo ráno nebo ještě v noci se tajně ze stodoly proplížili do obytného stavení a jídlo si vzali. Maminka jim také prala a zašívala roztrhané oblečení.

Prababička si s nimi často povídala a zjišťovala, čím vším si prošli. Znala jednotlivé příběhy partyzánů, kteří se u nich ukrývali.   

Celá rodina měla tehdy veliký strach a obavy, aby je někdo neudal, popřípadě je mohl zahlédnout i některý z německých vojáků, kteří byli v obci ubytovaní. Naštěstí se tak nestalo. Nebyli totiž jediní, kteří partyzány podporovali a pomáhali jim. Obyvatelé Morávky už byli na přítomnost partyzánů zvyklí. V této těžké době se většina obyvatel Morávky semkla a pomohla partyzánům postavit bunkr na úpatí hory Malý Travný, což je hora jižně od obce Morávka. Hora je velmi mohutně zalesněná, proto nebyl bunkr za vysokými stromy vůbec vidět.

Když se nacisté dozvěděli o partyzánech na území Morávky, rozhodli se do terénu nasadit dva muže. Zanedlouho se tak dostali k partyzánům a zjistili od nich mnoho cenných informací.

Jednou v noci obklíčili Němci domek, kde zrovna partyzáni přespávali. Poté rodinu zajali a jejich domek vypálili. Většina partyzánů stihla utéct, až na jednoho, který byl mučen a ten ze strachu o svůj život vyzradil, kde se nachází bunkr, ve kterém se po celou dobu ukrývali. Němci bunkr obklíčili a zabili několik partyzánů. Zajatý partyzán také ukázal Němcům chalupy, ve kterých žili obyvatelé, kteří partyzánům pomáhali. Začalo hromadné zatýkání a vyslýchání obyvatel Morávky. Při výsleších byli krutě biti. Němci vyhlásili stanný soud. Proslýchalo se, že Morávka měla dopadnout jako Lidice.

Soud se konal 14. prosince 1944. Probíhal v obecním hostinci, který je nyní pojmenovaný právě po partyzánech, a to jen kousek cesty od bydliště prababičky. K soudu byli svolání skoro všichni muži od 16-ti do 65-ti let. Mé prababičce bylo v té době již 14 let, proto má na soud strašné vzpomínky. Bála se totiž, že budou její zbývající dva bratři odvlečeni do koncentračního tábora. Také se mohlo stát, že by byla popravená celá její rodina, kdyby je někdo při výslechu prozradil. 

Soudu se měli zúčastnit muži od 16-ti do 65-ti let. Protože jich bylo mnoho, Němci rozhodli, že před soud předstoupí jen muži z nemovitostí, jejichž čísla popisná končí na číslice 3, 6 nebo 9. Rodinný dům prababičky měl číslo popisné 123. Právě na verandě tohoto domu seděly ženy souzených manželů a modlily se, aby jejich muži vyvázli bez trestu. „Byl to srdcervoucí Advent. I pro ty, kterých se to netýkalo.“ Naštěstí nebylo Josefovi ani Antonínovi dokázáno, že by partyzánům nějak pomáhali.

František už v koncentračním táboře byl. Jako řidič autobusu pomáhal společně s dalšími mladými z okolních vesnic vojákům a důstojníkům prchajícím do zahraničního odboje dostat se přes česko-polské hranice. Nechtěli po nich ani jízdenky, protože věděli, jak jsou na tom zle. Často zastavovali i mimo zastávky, aby se vyhnuli kontrolám, které čekaly na zastávkách.

Jednou k němu do autobusu nastoupili dva uprchlíci, kteří zpívali zakázané písničky. František to všechno pověděl autobusákovi, který však byl konfidentem gestapa. Za měsíc byl předvolán na gestapo. František všechno popřel. Byl surově zbit a zkopán. Později byl převezen do Buchenwaldu.

Po několika letech byl František propuštěn. „Byla jsem v kostele na mši. Najednou ke mně někdo přistoupil a ptal se mě proč nejsem doma, když se mi vrátil bratr. Všichni jsme plakali štěstím, protože jsme si mysleli, že Franta už je dávno mrtev.“ Když se František vrátil domů, napadal na jednu nohu. Přežil prý dokonce i pochod smrti, což je nucený několikakilometrový pochod bez jídla.

Někteří muži však takové štěstí jako prababiččini bratři neměli. 14 mužů bylo odvezeno na Pankrác k popravě a mnoho dalších bylo odvlečeno do koncentračního tábora, a to včetně žen. Hned po konci soudu byli po Morávce vylepovány plakáty obviněných. Všichni věděli, že soud byl už předem rozhodnut, protože by jinak ty plakáty nestihli tak rychle natisknout a vylepit.

Nikdo, ale nečekal, že padnou i tresty smrti, protože pomoc partyzánům brali všichni jako samozřejmost a neviděli na tom nic špatného. 

Díky tomu to vyprávění jsem se mnoho dozvěděla nejen o životě prababičky, ale i kousek z dějin naší země. Nejen o světlých stránkách, ale i těch temných.