Bublanina na konec - Adéla Pospíšilová - (GP24-K4)

Rok 1951 se stal osudovým pro moji babičku. Tohoto roku jí totiž odešel otec a pro celou její rodinu i nadcházející generace to znamenalo kompletní přepsání všeho, co znali. Moje babička vyrůstala společně se svým bratrem, matkou a otcem na dědině, kde se všichni znali, a novinky o vzájemných sousedech se z východu dědiny na západ dědiny dostaly během několika minut. Drby se babiččiny rodiny ještě nikdy předtím netýkaly, to se ale změnilo jednoho květnového dne, kdy seděla u řeky a společně se svým bratrem, Dušanem, si hráli s klacky. Babička mi tento moment popisovala velmi živě a z jejího tónu šlo poznat, že i přestože o tomto dnu často nemluví nahlas, tak důvodem, proč ho umí tak výstižně popsat, je ten, že na onen den myslí často.

Dušanovi zrovna bodala, za smíchu, klacek do břicha, když přispěchala sousedka, dlaně na hrudi a slzy v očích. Babička a Dušan se zvedli, za přetrvávajícího úsměvu na tváři se neustále pošťuchovali, nevšímajíce si rozplakané sousedky.

„Dušánku! Leničko! Něco se stalo vašemu tatínkovi! Běžte domů, maminka už na vás čeká!“ Řekla sousedka. Babička s bratrem se rychle vzpamatovali a rychle se řítili dědinou domů. I přestože Dušan ještě nevěděl, co přesně se stalo, babička říká, že i za běhu domů si již všimla jeho pláče. Možná to bylo tím, že byl o něco starší než ona, a proto mu došlo, že se stalo něco hrozného, ale vzpomíná, že se cítila velmi úzkostlivě, jelikož ještě nikdy předtím neviděla svého bratra tak intenzivně plakat.

Jakmile se dostali před dveře, Dušan si rychle utřel slzy, i přestože nové se neustále draly na povrch, a bojácně otevřel masivní, dřevěné dveře.

Společně vstoupili do domu, do kuchyně a do koupelny. Maminku nenašli. Babička zpětně vzpomíná, že více vystrašená se v životě už nikdy necítila než v ten moment, kdy nemohla najít maminku… Dušan prudce otevíral všechny dveře a dlouhými kroky čtrnáctiletého chlapce nervózně hledal svou maminku. Když konečně vstoupili před skleněné dveře, jež vedly na tatínkovo oblíbené místo, zahrádku, kde často sedával, oba si hluboce vydechli. Maminka seděla na tatínkově místě, hleděla do nicoty a ze zarudlých očí šlo poznat, že již nějakou dobu plakala. Dušan otevřel dveře do zahrady a společně se svou sestrou k mamince přispěchali. Vrhli se do jejího náručí a babička si distinktivně pamatuje moment, kdy tam všichni tři vzlykali po dobu, jež jí připadala nekonečně dlouhá.

Maminka dětem se slzami v očích řekla o mrtvici, která jim vzala otce, oporu a hlavu rodiny. Leničce došlo, že tatínka už nikdy neuvidí a zbytek dne strávila rodina Samákova ve vzájemném objetí ve snaze nepoutat se na to, že od tohoto dne bude muset maminka, jakožto nově určená hlava rodiny, pracovat dvakrát tolik, aby zvládla všechny uživit.

Když mi babička vyprávěla jednu ze svých nejhlubších vzpomínek, došlo mi, že to je něco, o čem se chtěla s někým už dlouho podělit, sdílet vzpomínku, na kterou se jí ještě nikdo neměl odvahu zeptat, jelikož předpokládal, že mluvit o smutných věcech vede ke smutku. Po rozhovoru s babičkou jsem ale zjistila, že to je právě naopak.

Odpoledne plné vzpomínání bylo zakončeno bublaninou a nálada po zbytek návštěvy působila odlehčeně, vzduch kolem nás byl o něco dýchatelnější než obvykle.