Sen prodán za jablka - Zuzana Lisická - (GP24-K4)

Nebudete věřit, co se mi včera přihodilo. Byl úplně běžný den, jen s jednou zvláštností. Odpoledne jsme navštívili babičku, protože můj dědeček by měl osmdesát let. Zavzpomínali jsme, povídali si o dědečkově dětství, a pak se to stalo.

Zavřela jsem oči a najednou se kolem mě vše začalo rozmazávat. Bum! Plesk! Všude tma. Pomalu jsem oči otevřela a stála tam. Před domem svého dědečka na Slovensku ve Svederníku.

Upřímně, nebyl to moc hezký pohled. Počkat…jak to říkali v tom dějepisu? Rok 1950…takže poválečné období! No, smysl to docela dává. Všude jen pole, zpustošená krajina a domek bez podlah, vody a elektřiny.

„Tak tady bych opravdu žít nechtěla. Vždyť to se ani nedá!“ řekla jsem si.

Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Byl to dědeček s mojí prababičkou.

„Jozko! Posbírej brambory! Večer ať jsi s nimi doma. A když mi dnes přineseš i jablka, budeš moct jít do školy!“ křičela na dědečka jeho matka Vincencia.

Dědeček jen smutně kývl a loudal se k poli za domem.

Já chtěla tak moc dědovi pomoct. Vždyť tady je mu sotva deset! Jak to má všechno zvládnout sám? Ale nemohla jsem. Volám, sedím u něj. Ale nikdo mě nevidí ani neslyší. Jsem jen divák, který pouze pozoruje.

Začalo se pomalu smrákat. Děda vážně stihl posbírat všechny brambory z pole. Ukládal je do veliké nůše a zbylé do ošatek. Z posledních sil vstal, došel ke stromu a začal s jabloní třást. Jablka padala, pěkně jedno po druhém. Děda sbíral a sbíral, bylo mi ho strašně líto.

„Hej, Jozi! Ty máš jablka? Tož dej nám, umíráme hlady,“ volali na dědečka kluci, zhruba ve stejném věku jako on. Nejspíš to budou jeho kamarádi.

„Tak rád bych vám dal, ale nemůžu. Musím je donést mámě, ať má co prodat.“

„Ale prosimtě! Máš tady hordu brambor. Což to je tvojí mámě málo? Prosím.“

„No dobře…berte si,“ odpověděl poraženě dědeček a kluci se na jablka vrhli. Poděkovali a odběhli do svých domovů. Dědovi se domů nechtělo. Kvůli jablkům.

Vyrazila jsem rychle za ním. Obdivuji, jak dokázal pelášit, i když věděl, že ho čeká nehezký večer, a ještě ke všemu táhnul ty brambory. Když vešel do světnice, Vincencia už ho probodávala pohledem.

„Srandu si ze mě děláš? To by tak hrálo. Dej sem ty jabka!“

„Mámo, já je nemám. Měl jsem, ale kluci si je vzali a…“

„Co kluci? Co? Já ti řekla, že ty jablka budou tady. Co asi tak prodám?!“

„Mám ty brambory…“ odpovídal sklíčeně děda.

„K čertu s brambory! Žádná škola, nic! A žádné ale. Jdi mi z očí!“

Děda věděl, že nemá cenu se hádat. Vzdělání bylo holt pro jeho matku druhořadé, ale pro něj to byl sen. Sice nebyl sám, kdo do školy nechodil, ale po sklizni vždycky mohl. A jeho sen se mu právě teď rozsypal na malinké kousíčky.

Další den z okna se slzami v očích koukal na ty šťastné děti, které do školy chodit mohly. Tak moc jim záviděl. Viděla jsem mu na obličeji všechno, co právě prožívá. Vztek, smutek, závist i touhu.

Poté se okolí vytratilo. Znovu. Bum! Prásk! A najednou už jsem neviděla zaostalý Svederník a svého desetiletého dědečka, ale dům své babičky, své rodiče a zkrátka svou dobu.

Tento zážitek si budu připomínat dlouho. Jistě, že tehdy byla jiná doba. Ale jsem moc ráda, že žiji teď a tady, a ne ve Svederníku před osmdesáti lety. Nikdy jsem o tom přesunu v čase za dědou nikomu neřekla, ale hodně jsem si u toho uvědomila. Zdravím Tě, dědečku, tam nahoru. Škoda že už tu s námi nejsi. Ale neboj, jednou se zase setkáme. A jen divák už nebudu.