Pohádka O lidech a všedních i nevšedních věcech - 1. díl

Za devatero horami a devatero řekami a hlubokými lesy, tedy někde v daleké dáli, žijí lidé. Staví si svá rozličná obydlí, ve kterých se ukrývají zpočátku jen před zimou, deštěm, silným větrem nebo naopak velikým horkem a rozpáleným sluncem.

Později však také sami před sebou.

V těch svých obydlích prožívají své životy, ráno vstávají a chodí do práce, odpoledne se vrací, večer žijí se svými rodinami, někdy i sami, a všední i nevšední věci jejich světa kolem nich mnohdy jen proplouvají. Lidé však potřebují jíst a pít a dýchat a nebát se a nebýt sami, tedy milovat. I proto chodívají do práce, aby vydělávali malé mince či různé papírky a za ně si pak kupovali to, co potřebují – svá obydlí, ve kterých se mohou ukrýt, jídlo i pití a všechny rozličné věci na světě.

Lásku, která je potřebná k tomu, aby milovali, však za ty mince a papírky nakoupit nejde. Lidé v sobě nosí navíc ještě něco zvláštního, co však také nelze koupit. Ale je to ta nedůležitější a nejdražší věc v jejich životě. Mnohdy na to zapomínají nebo to sami ani neví, tak bývají někdy slepí a hluší. Ale někdy se to něco ozývá velice silně, tluče a bije a pláče nebo se směje a chvěje štěstím. To něco je jejich srdce.

Srdce je ukryto v hrudi člověka. Takové malinké a nepatrné, ale díky němu každý z lidí žije. Pravidelně tluče a dává život jejich tělu. Když se unaví a zastaví, lidé umírají. Srdce však neoživuje pouze těla lidí. Pomocí srdce také každý člověk vnímá svět a ostatní lidi, pomocí svého srdce vnímá člověk také sám sebe, pomocí lidského srdce člověk miluje a rozdává lásku. Proto je srdce tolik potřebné.

A protože lidé naštěstí srdce mají, i když si ho nikde koupit nemohou, mají se rádi a hledají jiná srdce k tomu, aby spolu mohla žít.

A co s tím vším má společného vánoční stromeček?

V té předaleké dálce, kde žijí lidé, kteří se navzájem mají jen rádi a neubližují si, rostou také stromy a květiny a keře a žijí různá zvířata a létají ptáci a v řekách a vodách plavou ryby.

Tam někde na mýtince v lese vyrůstá také stromeček. Napíná svůj kmen a větve s jehličím vzhůru ke slunci a k nebi a z dálky vidí lidská obydlí, ve kterých se čas od času rozzáří jeho bratři a sestřičky, slavnostně vyzdobené k lidskému svátku. K svátku jejich srdcí…

A ten stromeček touží jednou také stát v tom pokoji v lidském obydlí a svítit do dálky. Doposud však neví, co jej čeká. A tak stojí a roste a toužebně vzhlíží buď vzhůru k nebi nebo dolů k lidskému obydlí.

Až jednou přiběhly ke stromečku malé děti. Malé děti jsou divoké a upištěné a zvědavé a stromeček se strachem před nimi celý roztřásl. „Tak takové je to lidské srdce v malém dítěti?“, pomyslel si stromeček.

Tak pro tyto malé děti, které všude kolem jen poskakují a ničemu nedají pokoj, se rozsvěcují vánoční stromečky?Pro tyto děti se tedy skutečně děje to všechno?V čem je asi ukryto to jejich tajemství ? Ve smíchu, v očích?

Malý vrabčák na jednom z vrcholku stromečku vyděšeně zapípal a zrzavá veverka seskočila na větev protějšího stromu. Děti nejprve tahaly stromek za nejnižší větve, které se tím sklonily až k zemi. Pak si nadělaly ze sněhu malé koule a začaly je po sobě házet.

„Dívej, tam, veverka! Viděls, jak skočila?“ volal kluk v bílé čepici na svého kamaráda.„Co myslíš, chytíme ji?“ „To jsou teda nápady, chytat veverku“, řekl si pro sebe stromeček. „Ještě že ji nechytí! To by byla chuděrka malá!“

A natočil se k nebi, na které začala vycházet první hvězda. Z lesa se najednou ozvalo volání: „Petře! Tomáši!“  Kluci zpozorněli a rychle utekli.