Ztraceny v lese - Kamila Macečková - (KNZ-K4)

„Nevíš, kudy se dostaneme ven?“ zeptala jsem se Sáry. Měla to být jenom normální procházka v lese. „Takže jsme tu ztracené!“ zakřičela jsem na celý pustý les. Byly jsme úplně bezradné, nevěděly jsme, co máme dělat. Začínala být velká zima a my jsme měli jenom tenké kalhoty. „Co když nás někdo přepadne?“ zeptala jsem se. „To je kravina, co by nás tu tak mohlo přepadnout.“ odpověděla mi.

Když se setmělo a začala být pořádná zima, viděla jsem něco zářivého. Něco, co svítilo. Vypadalo to, jako kdyby tam byl dům, nebo chata. Ale byla dost daleko a nám se nechtělo v takové tmě jít po lese, který byl docela strašidelný.

Když jsem se ohlédla, zahlédla jsem nějaký stín. Hrozně jsem se ho lekla. Myslela jsem si, že to bude Sára. Ona to nebyla. A celkově jsem nevěděla, kde Sára je. Začala jsem na ni volat, avšak neodpovídala. Náhle se ozvalo nějaké křupání větví. Rozbušilo se mi srdce, ani jsem nevěděla proč. Možná pro to, že to je někdo, nebo něco, co neznám. Ztuhla jsem a už jsem vůbec nemohla cokoliv dělat. Najednou se ozval známý hlas. Byl to hlas Sáry. Křičela na mě něco ve stylu „Kiaro tudy!“. Chtěla jsem si posvítit baterkou v mobilu, ale byl vybitý. Ani nevím, jak se to stalo, protože před chvílí byl plně nabitý. Jakmile jsem uviděla Sáru, vrhla jsem se jí kolem krku. Nikdy jsem nebyla radši, že ji vidím.  Daly jsme se tedy na cestu, kterou našla Sára.

Když jsme došly k té chatě, ve které bylo světlo, působila na mě špatným dojmem. Nikdo tam nebyl. Bylo pro nás docela překvapení, co tam čekalo. Dokonale čisto a teplo. Připraveno na to, že by měli přijít hosti. „Vypadá to, že by na nás někdo čekal,“ zasmála jsem se. Sára jenom přikývla.

Trochu jsme se po chatě porozhlédly. Vlastně byla docela malá, ale útulná. Jediné, co nás vystrašilo, byly nástroje, které vysely na stěně podél chodby. Chodba byla dlouhá a temná, navazoval na ni malý obývací pokoj. Ten byl skromný. Nacházel se tam jenom malinkatý gauč se stolem a s televizí. Hned za gaučem byl vchod do kuchyně. Ta byla poměrně moderní. Jinak nebyla ničím významná. Co nás dost zarazilo, že se zde nenacházela žádná ložnice ani postel. „Kiaro podívej“ zařvala na mě Sára a na něco ukazovala. Byla to zbraň. Takový malý revolver. To nám teprve nahnalo strach.

Najednou se otevřely dveře. Ony se neotevřely, se přímo rozletěly. Hrozně jsme se zlekly. Ve dveřích se objevila osoba, dost mi připomínala ten stín, který jsem viděla venku v lese. Byl to strašidelný pán, nebylo mu skoro vůbec rozumět, furt jenom něco brblal. Nevěděly jsme, co teď. Co nejrychleji jsme se schovaly za gauč. Mezitím jsme se Sárou vymýšlely, co dál, ale nebylo na to moc času. Najednou byl slyšet dupot nohou směrem k nám. Po pokoji se rozlehl chlad. Sára na mě mávla a já ji úplně nechápala. Potom mi do ucha zašeptala „Běž oknem ven a zaklepej na dveře, že ses ztratila.“ Nevěřila jsem tomu, a hlavně se mi do toho nechtělo. Taky se mi tam nechtělo nechávat Sáru o samotě, ale udělala jsem přesně to, co po mě chtěla.

Když jsem zaklepala, přišel ke dveřím starý pán. V ruce měl hůl, a ještě něco schovával za zády. Vzpomněla jsem si na revolver, který jsme našly. „Omlouvám se, ale ztratila jsem se.“ vykoktala jsem ze sebe. „Můžete mi, prosím, pomoct?“ zeptala jsem se nevině. Pán mě sjel pohledem a chladnokrevně odpověděl: „Hmm. Proč by takhle mladá a krásná slečna byla takhle pozdě a sama venku?“ Jeho slova mi docela naháněla hrůzu. Neodpověděla jsem mu, jenom jsem pokrčila rameny. Z ničeho nic mě chytl za zápěstí. Jeho ruka byla studená a jeho stisk byl hrozně pevný. Z rukou jsem cukala a smažila jsem se vyrvat zápěstí z jeho ruky. Ale ten stisk byl tak pevný, že to vůbec nešlo. Chtěl mě zatáhnout dovnitř, ale najednou se ve dveřích objevila Sára s pepřovým sprejem v ruce a nastříkala ho pánovi do očí. Ihned pustil moji ruku a chytl se za oči.

Rychleji jsem snad nikdy v životě neutíkala. Padla mlha a my utíkaly přes temný les. Začalo mě píchat v boku, ale ta bolest se pomalu nedala vydržet. Sára najednou zavolala „Kiaro tudy!“ Připadalo mi, že běžíme už asi půl hodiny. Najednou jsme uslyšely něco jako výstřel.

Nejlepší pocit byl, když jsme narazily na naše auto. Když jsem ho odemkla, nasedly jsme. Když jsme odjížděly, cítila jsem, jak mi adrenalin proudí v krvi a probouzí ve mně spoustu energie. Bylo to asi nejtišší cesta mého života.

Doteď jsem vděčná tomu, že tam se mnou Sára byla. Kdyby nebylo jí, nevím, co by se se mnou stalo. Doteď totiž nevíme, co ten pán byl zač. Ale podle toho, co jsme našly, vím, že by to nedopadlo dobře. A ještě, slavnostně přísahám, že do toho lesa už nikdy nepůjdu.