Příběh ze ztraceného města - Kristýna Krúpová - (GP24-K4)

Budu vám vyprávět příběh, který se odehrál v místech, kde jsou dnes jen širé louky a kde se jako připomínka starých časů tyčí osamocený kostel.

Kalendář na zdi v kuchyni ukazuje duben, rok 1950. Venku je nevlídno, lezavá zima, pro mladý pár je to však jeden z nejkrásnějších dnů jejich života. Do malého cihlového domečku v hornické kolonii si právě přivezli z porodnice Zdeňku. Má se čile k světu, žvatlá si a brouká, o Vánocích se prvními nesmělými krůčky blíží k rozzářenému stromečku. Od konce války uplynulo teprve pět let, tatínek má práci, na šachtě si i vydělá, ale peněz není nazbyt, dárečky jsou skromné. Je třeba šetřit a myslet na budoucnost, protože se v létě narodí druhé miminko.

Ke Zdeňce přibyla sestřička Věrka, holky jsou skoro jako dvojčata. Maminka má doma šicí stroj, podařilo se jí sehnat látku, tak se holky můžou parádit. Na nedělní mše ke svatému Jindřichovi si vykračují v šatech s volány, vlásky zdobí parádní mašle ze stejné látky. Ale není každý den svátek. U domku je zahrádka jako dlaň, děvčata mamince vydatně pomáhají okopávat záhonky, sbírat úrodu. V chlívku bydlí koza, tu vodí za kolonii na pastvu. Na louce je vždycky legrace, schází se tam plno dětí ze sousedství. Občas si udělají ohýnek, hlavně na konci léta, pěkně zahřeje a dají se v něm upéct třeba brambory. 

V zimě rok předtím, než jde Zdeňka do školy, tatínek onemocněl. Maminka musí do práce, Zdeňka s Věrkou se starají o sebe a o domácnost. Chystají si snídaně, ohřívají připravený oběd, poklidí, obstarají kozu. Ve dne to ještě jde, to je veselo, zabaví se, zpívají si, zajdou na kus řeči za tetami. Horší bývají dlouhé zimní noci, kdy má maminka směnu a ony jsou doma samy. Už jsou sice školačky, ale přesto musejí sbírat odvahu, aby se vydaly do temné noci na záchod, ten totiž není v domě. Ještěže jsou dvě!

Do školy chodí Zdeňka moc ráda. Pan učitel je hodný a umí tak pěkně vyprávět. Dokonce nacvičili divadelní představení pro maminky, kde zpívala jednu písničku úplně sama. Byla v ní malá dušička, ale nespletla se, hlásek neselhal a viděla, jak si maminka utírala oči kapesníkem. Jak by se jí líbilo takhle zpívat, na větším jevišti, pro větší publikum. No, třeba jednou, možná. I pan farář je hodný, je sice přísný a na zlobivé kluky se mračí, když vyrušují v hodinách náboženství. Do školy to není daleko, stojí kousek od kolonie. Proto se můžou s Věrkou někdy zdržet vedle u kostela s holkami ze třídy a povídat si o těch nemožných klucích. V zimě se dá za kostelem parádně sjíždět kopec.

Zdeňka bude slavit první kulaté narozeniny. Nemyslí na to, co dostane. Zřejmě to nebude nic velkého, to po mamince ani nemůže chtít. Ta se musí pořádně ohánět, aby je uživila. Ale proto není smutná. Trápí ji, že se už hodně kamarádek odstěhovalo do města. I jejich domek by potřeboval opravit. Ale to tři samotné ženské nezvládnou, a navíc žádná oprava nevydrží dlouho. Některé domy už nestojí. Dokonce i velký kostel je zavřený, začíná padat klenba.

Je září 1960, začíná nový školní rok. Nový je pro Zdeňku ve všem. Bydlí na sídlišti ve městě. V bytě je ústřední topení a taky koupelna se záchodem, to je fajn. Do školy je to kousek, to je taky fajn. Ale ve třídě je jich čtyřicet, někdy sedí v lavici po třech. Je nešťastná. Pořádně neslyší, co soudružka učitelka vepředu u tabule říká, moc látce nerozumí a dostává špatné známky. Jak si jen zvykne? Co s ní bude?

Zajímá vás, jaké byly další osudy Zdeňky? Inu, docela všední. Plány na zářivou budoucnost se rozplynuly. Po základní škole se vyučila prodavačkou, vdala se, ze dvou synů vyrostli velcí chlapi a jak asi správně tušíte, jeden z nich je můj táta. A bydlíme v Karviné.