Petr Bezruč - 150 let - K2: Lea Křivanová

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Kouzelné pomněnky

Žila byla jednou jedna dívka, která se jmenovala Bětuška. Měla oči jako pomněnky a dlouhé vlasy barvy zlata. Bydlela s rodiči v malé vesnici Pavlovice.

Končilo jaro. Bětuška a její kamarádky pletly věnce na svatojakubskou noc. Ostatní dívky už měly skoro hotovo, ale Bětuška stále nevěděla, z jakých květin věnec uplést. Procházela se po pasece a hledala ty nejkrásnější rostlinky. Najednou se jí zdálo, že ji někdo volá: „Bětuško!“ Hlas přicházel z nedalekého okraje lesa. Vydala se za překrásným tajemným hlasem. U lesa uviděla nádherné květinky – byly to pomněnky. „Vyber si nás, my ti vybereme toho pravého.“ Dívka neváhala a za pár chvil měla krásný věneček hotový. Všechny kamarádky ho obdivovaly.

Když už měly všechny věnečky hotové, neváhaly a utíkaly k řece. Bětuška házela až poslední. Všechny věnečky se daly jinou cestou. Bětuščin se dostal k nedaleké vesnici. Tam zrovna rybařil mládenec, který věnec vylovil. Jmenoval se Marek. Věnec se mu hned zalíbil. Marek si dal slib, že ho bude nosit úplně všude. Zamiloval se do neznámé dívky, ale nevěděl, jak ji najít.

Když se vrátil domů, jeho starší bratr Honza zkoušel sváteční oblečení. Řekl, že zítra jde na tancovačku a pozval Marka, že může jít s ním. Následující večer dal Marek pomněnkový věnec na nitku a zavěsil ho pod kabát.

Bětuška náhodou šla na tu stejnou tancovačku. Když začala hrát muzika, Marek s Bětuškou si padli do oka a začali spolu tančit. Nic netušící a šťastní. Tanec už končil, když někdo do Marka omylem šťouchl a kouzelný věneček z pomněnek mu vypadl z kabátu. Bětuška  mu o všem řekla a pozvala ho a jeho  bratra, aby u nich přespali.  Ale měli doma málo místa, tak mládenci museli spát na půdě. Honza si řekl o peřinu a polštář, Marek chtěl jen svíčku, tužku, papír a provázek.

Ráno se Bětuška probudila a vedle ní na polštáři ležel svázaný kousek papíru - ten co včera dala Markovi. Rozbalila ho a srdce jí radostí poskočilo: Moje milá Bětuško, od okamžiku, co jsem našel tvůj věneček, jsem si slíbil, že tě požádám o ruku. Staneš se mou ženou?

Měli krásnou svatbu a žili a budou žít šťastně navěky.