Vzpomínky z dětství - Ema Hadová - (GP24-K4)

Dětství a dospívání mé babičky nebylo snadné, ale bylo plné příběhů, které by dokázaly zaplnit celé večery vyprávění. Do svých šesti let vyrůstala v malebném průmyslovém městě, kde se tehdy kouř z komínů tamní továrny linul každou ulicí. Babiččin tatínek, můj pradědeček, v tamní továrně pracoval, zatímco maminka udržovala domácnost v chodu a starala se o mojí babičku a její dva mladší bratry.

O letních prázdninách roku 1948, krátce po tom, co oslavila své šesté narozeniny, udeřila rodinu těžká rána. Nečekaná nemoc postihla babiččiného otce a ten je zanedlouho na to opustil. Po jeho smrti zavládl v domě smutek. Maminka, zdrcená ztrátou manžela, se rozhodla město opustit. Spolu se třemi dětmi nasedla na vlak, ten je odvezl do nedaleké vesničky, obklopené poli a lesy, kde žila babiččina babička. Ta měla skromné hospodářství a kvůli pokročilému věku byla ráda, že má další čtyři pomocníky.

Život na malé vesničce byl úplně jiný než ve městě. Na rozdíl od města bylo ve vesnici ticho. Jen vítr si pohrával se stébly obilí na poli a lesními stromy, a kohouti ráno budili celý dvorek. Pro babičku, tehdy malou holčičku, to byl svět plný nových výzev.

Každé ráno vstávala brzy, ještě než stihlo vyjít slunce, kdy se obloha začala barvit do nejjemnějších odstínů modré a růžové. Chladný ranní vzduch ji hladil líčka. Její maminka jí s vlídným, i když ospalým úsměvem splétala vlasy do copů a jako každé ráno jí připomínala: „Nezapomeň posbírat vajíčka, odvést husy na paseku k rybníku a svým bratrům namaž dva krajíce chleba s máslem a marmeládou.“

Když bylo vše nachystáno, pospíchala do kurníku, kde už jí čekaly slepice. Šup, šup vzala košík a začala sbírat čerstvá vejce. Teprve potom hnala husy na louku, jejich krky se natahovaly a klapaly zobáky v mírných protestech. Spolu s ostatními dětmi z vesnice, které přiváděly své vlastní husy, se pošťuchovali, smáli a povídali si o všem možném. Až nastal čas, všechny děti se společně vydaly do místní školy.

Škola to byla jiná, než jak ji známe dnes. V jedné místnosti se učily naráz děti z pěti ročníků. Malí prvňáčci, jako byla moje babička, seděli v předních lavicích, zatímco starší děti, s vážným výrazem v obličeji, sedávaly v zadních řadách. Vzduch ve třídě byl cítit po křídě, inkoustu nebo čerstvě připravených dobrotách, které měly děti na svačinu. Učitel vypadal přísně a neústupně, ale občas, když nějaké dítko odpovědělo vtipně tak se mu koutky úst zvlnily, jakoby potlačoval úsměv. „Děti, kdo umí spočítat, kolik má jedna husa a dvě krávy dohromady nohou?“ ptával se.

Po škole se děti rozprchly ven jako hejno ptáků a smích s radostí zaplnily celou vesnici. Doma babičku přivítal kvikot selat a úsměv od každého člena rodiny na znamení, že jsou rádi, že je zpátky ze školy. Odpoledne pokud nebylo třeba okopávat záhonky nebo sbírat seno se babička shledávala s dětmi z vesnice na plácku před jejím barákem. Babiččina nejoblíbenější hra, kterou hrávala s dětmi skoro každý den, byla na raubry a četníky. Ta spočívala v tom, že se děti rozdělily na dvě skupinky - raubry a četníky, poté ustanovili místo kde se bude nacházet vězení a hra mohla začít. „Pozor! Utíkají,“ zvolal jeden z četníků na znamení začátku hry a všechny děti se rozběhly po vesnici a vzájemně se chytaly a utíkali si.

Jak babička rostla, začala ztrácet zálibu v dětských hrách, které ještě nedávno zaplňovaly její odpoledne smíchem a bezstarostí. Plácky a louky, na kterých trávila před pár lety s kamarády celé hodiny, ji už tolik nelákaly. Místo toho odpoledne, která nemusela trávit výpomocí kolem baráku, radši strávila u klavíru. Z lekcí hraní se vracela se zklidněnou duší a připravena čelit výzvám dalšího dne.

Babiččino dětství nebylo snadné, ale bylo plné zážitků, které si babička nosí v srdci celý život. Poznala co je to tvrdá práce, ale i radost z přátelství a malých okamžiků štěstí.