Vzpomínkové léto - Vendula Joklová (GP-K3)

Jednoho krásného dne jsem já, moje babička a můj děda vzpomínali na školní léta. Na zahradě jsme se asi hodinu bavili o spoustě zajímavých věcí, které babička a děda zažili. Teď si dovolím Vám povyprávět vzpomínky dědy!

Můj děda se jmenuje Lumír a na své dětství často vzpomíná a rád se o něj podělí. Narodil se a vyrůstal po 2. světové válce ve městě Krnov. Když začal chodit do první třídy, jeho škola byla daleko, ale i přesto chodil pěšky. Doprava ve městě nebyla skoro žádná, někdy jel koňský povoz nebo pár aut.

Od čtvrté třídy se  snižoval počet dětí v jejich třídě. Na výběr bylo jít do jiné třídy nebo na jinou školu. Na škole se povídalo, že jeden učitel je strašně přísný a bije děti. Protože se ho děda hodně bál a nechtěl být v jeho třídě tak se nechal přeložit z krnovského gymnázia na jinou školu. Nová škola připravila pro dědu překvapení, po nějaké době se objevil ten zlý učitel u dědy na škole! Nevěděl, co si má myslet, ale teď se tomu jen směje. Naštěstí učil jinou třídu a děda vydržel na škole až do posledního ročníku osmé třídy.

Škola se otevírala už po šesté hodině ranní, autobusem jezdily pouze děti ze vzdálenějších okolních vesnic, kde vlastní školy neměly. O velkých přestávkách pobývali na školním dvoře, ale muselo být hezké počasí. Nejlepší na školním dvoře bylo to, že byl spojený s hasičskou zbrojnicí a byl plný starých hasičských aut… no, prostě ráj pro kluky.

Dědovi rodiče měli chatu na Jesenicku vedle staré opuštěné školy, kde zbyly po dětech takové malé černé břidlicové tabulky, na které děti kdysi psaly kovovými hroty. Děda a rodiče bydleli naproti krnovského divadla, děda se kamarádil se dvěma bratry od pana vedoucího divadla. Proto měl divadlo prošmejděné od sklepů až po obrovský lustr v hledišti. Po hercích tam zůstávaly zbytky líčidel, se kterými se jako děti malovaly. Děda tehdy toužil stát se hercem, ale nakonec se stal osvětlovačem v české televizi. Koníček má ještě dnes a vyzná se v lampách, také je i opravuje. Když jsem u dědy a babičky na návštěvě, často se s dědou zašijeme do garáže a jsme na soustruhu nebo opravujeme lampy. Zrovna teď děda pracuje na takovém velkém zlatém lustru, který je opravdu krásný.

Děti chodily do všelijakých kroužků, které se tehdy konaly v Domě dětí, který se jmenoval Pionýrský dům. Děda chodil do turistického kroužku, jezdili tam na výlety, na kolech, hrávali divadlo. Tak tohle byly nejzajímavější a pro dědu nejdůležitější vzpomínky na jeho dětství.

A nyní bych vám ještě povyprávěla něco, co zažila moje babička.

Moje babička se jmenuje Stanislava, ale v rodině jí říkáme Stáňa nebo taky Micka, jak má nejraději. Jednoho dne se babička a její rodina přestěhovala do jednoho z nových domů v Ostravě – Hrabůvce. Bylo to jedno velké staveniště, plné bláta a dětí. Babička tehdy chodila do školy v Družstvě. Jeden týden chodila jen dopoledne a ten druhý jen odpoledne.

Brzy byla dokončená nová školička, avšak byla jen do páté třídy. Sešity měli se širokými linkami, dlouho psali jen tužkami. Jen ten, kdo už psát opravdu dobře uměl, mohl od druhého pololetí začít psát inkoustem. Používal se i zvláštní papír, růžové barvy, kterému se říkalo piják, do něj se otíral přebytek inkoustu, aby v sešitech nebyly kaňky. Také se používala počítadla na výuku počtů. Učitelům a učitelkám museli kdysi říkat: soudružko a soudruhu. Ve školičce se většinou všichni stali pionýry, někdy nosili sváteční uniformy, ale nejčastěji bílé košile a červené šátky.

V šesté třídě musela babička přestoupit do staré školy u kostela, protože ve školičce nebylo pro všechny děti dost místa a nová škola na Provaznické ulici ještě nebyla dokončená. Do školy ke kostelu to bylo daleko, chodili sami, nebyly žádné doprovody rodičů nebo babiček. V každé třídě bývalo 30 dětí a více. Po škole se loudaly, chodily přes louku a kupovaly si preclíky. Babiččin tehdejší učitel byl starší a velmi přísný. Neposlušní kluci dostávali běžně ukazovátkem a děvčata musela za neposlušnost chodit uklízet do kabinetu. Babička tam jednou za trest musela taky uklízet, ale nikdo je vlastně nekontroloval, a tak toho moc neuklidily.

V sedmé třídě babička začala chodit do hezké nové školy na Provaznické ulici (naší školy). Měli mladé a hodné paní učitelky, které se moc snažily. Jejich třídní učitelka si pečlivě všímala jejich schopností a doporučila každému vhodné pokračování ve vzdělání. Babičce doporučila, střední zdravotnickou školu, obor zubní laborantka. V tomto oboru úspěšně pracovala až do svých 66 let.  A teď nás učí a ukazuje nám, jak se správně modelují umělé zuby nebo práci s různými kleštěmi a takovými fidlátky. Myslím si, že babička měla velmi zajímavé povolání.

K babičce a dědovi jezdím často, ale hlavě velmi ráda. Děda mi pořád vypráví různé zážitky, historky, vtipy anebo třeba takové kutilské poznámky, které jsou zajímavé.

Doufám, že z toho, co jsem vyprávěla, i Vás něco zaujalo a třeba  jste se něco nového i dozvěděli.

Závěrem jsem chtěla poděkovat babičce a dědovi jak ochotně a s radostí mi poskytli své zážitky.