Vzpomínka na školu a krásné dětství - Natálie Dluhošová (GP-K3)

Letos v létě to mu bylo devadesát let, co poprvé otevřel oči na tento svět můj strýc Jirka. Dnes při oslavě jeho narozenin sedím a se zájmem poslouchám vyprávění, jak prožil své dětství a jaké to bylo, když navštěvoval školu. Sedím, poslouchám a snažím se vžít do jeho zážitků.

Narodil se v roce 1930. Byl o 10 minut starší než jeho bratr. Rodiče, kteří se do Polanky přistěhovali z Prostějova, vlastnili statek, a proto musel se svým bratrem pomáhat. Jezdil s koňmi, při žních vázal snopky obilí, pásl krávy a husy.

Samozřejmě přitom stihl zahrát si s ostatními dětmi kuličky, proběhnout se ráfkem od kola, který popoháněl dřevěným klackem, sestrojit chůdy, zaplavat si v Odře a dokonce i zprovoznit v té době již nepoužívaný starý mlýn, a to tak, že uvolnili stavidlo a pustili strouhu, která naplňovala rybníky, na mlýnské kolo.

V roce 1937 nastoupil jako prvňáček do první obecné školy v Polance. Jeho třídní učitelkou byla paní Kubicová. Pocházela ze sousedního Svinova.

Předměty, které se tenkrát vyučovaly, byly: krasopis (paní učitelka Kubicová), počty (dnešní matematika, p. řídící Javorek), český jazyk (paní učitelka Kytrychová), tělocvik (paní učitelka Kubicová) a náboženství (p. farář Vičar - sloužil na farnosti v Polance). K výuce rovněž patřily i výlety pěšky do Kyjovic na koupaliště, kde děti chytali raky, na Mexiko, na Čeladnou, kde byli ubytováni v hotelu Charbulák, a taky kino.

V roce 1938 po okupaci Němci patřila Polanka do Protektorátu Čechy a Morava, na místo řídícího byl dosazen německý učitel p. Doba. Když se fronta přiblížila k Ostravě, děti do školy nesměly chodit, její budova byla předělaná na lazaret (nemocnice). Při ústupu ji Němci zapálili, a proto byla v místě dnešního obchodu Hruška postavena provizorní dřevěná škola a děti mohly opět navštěvovat výuku. Strejdovi a jeho kamarádům se v ní moc líbilo, protože si naši zábavu v třech dřevěných kadibudkách, kde strašily ostatní děti.

Osvobození nastoupil na místo Řídícího pan František Lubojacký, který se vrátil z koncentračního tábora Osvětim. Byl to vynikající matematik. A strejda musel navštěvovat kurz, aby se doučil to, co zameškal, když nesměl chodit do školy. Panem řídícím (dnes ředitel) byl v té době pan učitel Javorek. Bývalý legionář z první světové války a pocházel z Klimkovic.

Dominantou třídy byla kachlová kamna, ve kterých se v zimě topilo. Další zajímavostí bylo plivátko umístěné v zadním rohu třídy a umyvadlo se džbánkem s vodou.  Na stěně visela rákoska, kterou pan řídící s oblibou používal, protože jeho heslo při výuce znělo " Komenský-Frištenský".

Před tabulí, která byla dvoukřídlá, nacházel stupínek. Děti seděli v dřevěných lavicích po dvou a v prvním pololetí se učily psát na břidlicovou tabulku kamíčkem (mastek).

O prázdninách již v každé lavici přibyly dva kalamáře a děti se učily psát perem značky Iridium Typid USA.

Na svačinu i maminka zabalila do pytlíku od mouky chleba se sádlem nebo marmeládou. Když se jim podařilo tento pytlík roztrhnout, nosili s bratrem svačinu jen v kapse. Na jaře děti mezi sebou soutěžily, kdo bude první chodit do školy bos.

Kurz trval jeden rok. Pak čtyři roky chodil do měšťanky a tím dokončil základní školu a nastoupil do učení ve vítkovickém učilišti jako nástrojař. Tím okamžikem mu skončilo jeho nádherné a bezstarostné dětství.

Dnes již jako šedovlasý dědeček na toto své krásné, i když někdy i velmi nebezpečné dětství s upřímnou radostí vzpomíná. Vzpomíná na kamarády, které označuje domnělou etiketou NEJ, stejně tak na učitele, kteří mnohdy při výuce nešli pro facku daleko, a úžasnou čistou a nezničenou přírodu a mi nezbývá nic jiného, než tiše poslouchat a snít... Strejdo Jirko, DĚKUJI.