Dětství mé prababičky - Michal Ambrož (GP-K3)

Chtěl bych vám vyprávět o své babičce Jance, která se narodila v roce 1943 v malé vesničce na Slovensku v horách. Byla to vesnice, kde bylo jen pár chalup, nikde žádný obchod, kino, kavárna, hospoda, je samý les a hory.

Babička měla osm sourozenců a všichni museli pomáhat na statku, ve kterém prababička vyrůstala. Každé ráno, když babička vstala, musela podojit krávy a kozy, nakrmit králíky, uklidit jim klece, nakrmit slepice. Když bylo o všechny zvířata postaráno, mohla se najíst i ona.

Musela vstávat brzy ráno, a to proto, aby obstarala zvířata, i proto, aby stihla dojít do školy, která byla 5 km daleko. Musela tam jít lesem často i bez bot, protože byli chudí a boty dostávali mladší sourozenci. V zimě si brala boty od tatínka, které měla velké, ale byla ráda, že nějaké boty má.

Ve škole, když někdo neposlouchal pana učitele, dostal rákoskou po ruce. V zimě se ve škole topilo v kamnech uhlím. Po škole musela jít babička zase 5 km lesem bosá domů, kde pracovala na zahradě, např. okopávala brambory, vyplévala zahradu a další.

Po tak náročném dni většinou měla babička se svou rodinou zelí s brambory, protože zelí bylo hodně vitamínů. Maso měli tak jednou za 14 dní a zbytek masa si nechávali na zimu, aby ji v pořádku a ve zdraví přežili.

Babička chodila jen do základní školy a hned potom odjela sama do velkého města pracovat do továrny, aby měla peníze pro svou rodinu.

Myslím si, že dřívější Doba byla velmi drsná a že naše doba je oproti tomu procházka růžovým sadem. V dnešní době máme přístup úplně ke všemu např. kina, obchody,  hromadná doprava, školy, školky, nemocnice, lékaři, internet.

Dokonce si můžu po škole zajít do svého oblíbeného kroužku nebo jít na trénink. Moji babičku obdivuji, protože má jednou vzácnou vlastnost, kterou v dnešní době mnoho lidí nemá, a to je skromnost.