Vyprávění mého pradědečka Zbyňka Pišťáka - Nela Blažejová - (GP24-K4)

Úvod

Ze začátku jsem si nebyla zcela jistá, zdali je toto téma správným výběrem, avšak si myslím, že jenom kvůli pradědečkovi je. Pradědeček prožil 2. světovou válku i z hlediska těch nejhorších stránek, jaké válka může mít. Vyprávění mého pradědečka mi ale připomnělo, že v životě se mnohokrát dostaneme do strašných situací, ze kterých si myslíme, že není úniku, ale věřte, nebo ne, únik vždy najdete, stejně jako můj dědeček.

Fakt, že můj dědeček prožil 2. světovou válku, se moje maminka (pradědova vnučka) dozvěděla až na oslavě jeho 85. narozenin, kde při svém proslovu poprvé otevřeně začal bilancovat svůj život. Maminka byla s dědou velkou část svého života, jelikož jí v raném věku zemřela maminka a na její výchově se podíleli prarodiče včetně pradědy i přes prázdniny. Vždy se o něm mluvilo jako o jednom z nejčestnějších a nejsilnějších lidí jejího života, pamatujeme na něj tak celá rodina.

Stěhování celé rodiny, dětství a dospívání

Pradědeček se narodil roku 1915 v Rusku, kde se jeho rodiče rozhodli přestěhovat, aby své děti uchránili před hrůzami války, i tak se jim to ale nepovedlo. Dědečkovi umřeli v raném věku dva jeho sourozenci ze čtyř na podchlazení, když je chtěla jejich maminka uchránit před násilím na civilních obyvatelích a schovala je do řádku brambor. Tyto nepokoje přetrvávaly, a tudíž nezbývala jiná možnost, než se vrátit zpět na rodnou Moravu, kde se otec stal ředitelem školy. Dlouho zde ale nepobyli, jelikož se jeho otci naskytla nová pracovní nabídka v Podkarpatské Rusi v Mukačevu, stále jako ředitel školy. Praděda zde poté vystudoval gymnázium, ve šlépějích svého otce, učitelský ústav. Po dokončení školy, dokonce učil v české obecné škole. Velmi často jezdil po okolí se svým otcem a sledoval, jaké jsou mezilidské vztahy ostatních obyvatel. Cituji: „Bylo tam hodně národností, ale národnostní odlišnost nebyla tak markantní jako jinde. Lépe se tam lidé snášeli. Pokud si dobře vzpomínám na Mukačevo, třeba v učitelském ústavu jsme hráli s Maďarami fotbal. Maďar, Čech a Žid – a byli jsme v jednom mužstvu. Tato národnostní otázka byla jaksi pomíjející. To tady to bylo dost vybičovaný zejména mezi Čechy a Němci.“

Na vojně u letectva

V roce 1936 se pradědeček rozhodl nastoupit na vojnu, kde byl po velice přísných zdravotních prohlídkách zařazen do letectva jako pilot. Létal především na průzkumné lety s dvouplošníkem Letov Š-328. „To byla radost pilotovat. Na pobyt na vojně vzpomínám velmi rád, zejména na dobrou partu, která byla utužena velkým kamarádstvím. To byli tak dobří chlapi. Moc dobří kamarádi.“

Dědeček zažil dvě mobilizace, jak částečnou (květen 1938) tak úplnou (září 1938), vzpomíná na ně asi takto: „Bylo to nadšení, všude, kde jsme byli s posádkou, tak nás vítali.“ Roku 1939 po Mnichovské dohodě a obsazení pohraničí přišel zábor zbytku okleštěné republiky. V této době Němci obsadili letiště v Milovicích, čeští vojáci neradi předávali letiště, dokonce ani přes výhružky Němce nezaškolili, jak se stroji pracovat. Za dva týdny už byla posádka demobilizována a poslána domů. Všichni dědečkovi kamarádi byli rozhodnuti, že odjedou na Západ bojovat proti fašismu. „Rozhodl jsem se i já a domluvili jsme se s dalšími pěti kamarády, že půjdeme přes Polsko.“ Dědeček nakonec neodjel, kvůli naléhání své maminky, která jej donutila zůstat, protože se bála o osud rodiny a svého již posledního syna. K tomuto přesvědčení ji ale nejvíce ovlivnil fakt, že rodiče těch, kteří odešli na Západ, byli násilně odvlečeni do koncentračních táborů. Žádný z kamarádů už se nikdy nevrátil.

Sokol, první zatčení

Po demobilizaci se vrátil zpět na svou rodnou Moravu, do města Konice, ke své rodině, která zde, během toho, když byl na vojně, vybudovala zázemí. Vrátil se zpět ke svému povolání, ředitelování školy, a kvůli svým úžasným charakterním vlastnostem a vlasteneckému cítění se stal i náčelníkem tehdejšího Sokola, což byla organizace přímo propojená s Obranou národa, kde se také dosti angažoval. Bohužel roku 1940 se o tomto dozvědělo gestapo a začalo všechny aktivní členy zatýkat. „Nikdo nikomu nevěřil a všude se našli lidé, kteří donášeli gestapu, a já jsem byl jako ředitel školy a náčelník Sokola moc vidět.“ Pradědeček byl nakonec zatčen a převezen do Olomouce na vojenský posádkový soud, kde jej Němci brutálně vyslýchali. Pradědovi potom zůstala velká a viditelná jizva na bradě, z úderu kovovou tyčí. Tento bolestný okamžik mu připomínal jakýkoliv pohled do zrcadla, do konce života.

Pobyt v Treblince

Z Olomouce byl praděda převezen do Osvětimi, kde některé jedince vybrali na těžké práce do Treblinky, jedním z nich byl i můj pradědeček. Treblinka tehdy ještě nebyla tím proslulým vyhlazovacím táborem, to ovšem neznamená, že zde nebyly otřesné podmínky. Pradědeček na toto období nerad vzpomíná, jelikož zde umíralo dost lidí, myslel si, že zažil to nejhorší, ovšem to nebylo to poslední. Strašný byl neustálý pocit hladu vězňů, někteří jej nevydrželi v kombinaci s těžkou prací a poté zahynuli. Vzpomíná také na otřesné chování lotyšských dozorců, kteří předčili i Němce. Jelikož zde jakýkoliv špatný projev znamenal smrt. Jeho spoluvězeň inspektor Hřiva mu radil, co má říkat, či jak se má chovat. Myslím si, že toto je velice důležité zmínit, protože to hrálo významnou roli v pomoci o přežití. Dostat se z těchto hrůz mu pomohly známosti jeho otce, který se znal s místostarostou Olomouce, a ten napomohl návratu syna domů. 

Návrat domů, druhé zatčení

Po návratu domů bylo pradědu těžké poznat, protože vážil pouhých 48 kilogramů. Vrátil se do Konic roku 1942 v období heydrichiády, kdy všude panoval velký strach. Nikdo jej nechtěl přijmout, jelikož nikdo nikomu nevěřil, ale přeci jenom se zvládl vrátit na svou pozici učitele. Krátce po návratu se oženil s Olgou Šermananovovou, která byla napůl židovka. Toto znamenalo obrovské nebezpečí, avšak jejich láska byla silnější.  Na jejich svatbu přišli jen ti nejodvážnější a nejbližší. Nemohli chodit ani do kina, byli z něj hned vyvedeni, protože proč by lidé měli dýchat stejný vzduch s touto podřadnou rasou. V prosinci byl poté předvolán k soudu v Brně, kde jej poslali do věznice v Drážďanech s poznámkou ve spisech: „návrat nežádoucí.“

Drážďany

Zde byl určen na těžké práce, kde denně chodil do lesa, lomu či továrny. Nejtěžším obdobím byla jednoznačně zima, jelikož mnohým chyběla dostatečná vrstva oblečení či dostatek stravy. Tomuto vyčerpání podléhal i on. „Ono se někdy stalo, že člověk už nezvládal. A kdo zůstal pozadu, tak ho u příkopy zastřelili samopalem dozorci, takže kdo to neustál, tak tam zůstal. Právě tak se stávalo, že ti druzí, když viděli u někoho tu depresi, tak ho vzali mezi sebe a táhli ho, než ho to přešlo.“ Jediným, co jej drželo při životě, byl příchozí tajný dopis od manželky s její fotkou a jejího syna Zbyňka, znamenalo to pro něj obrovskou motivaci a naději bojovat dál a nevzdat to, už jenom kvůli nim. Tuto fotografii dědeček opatroval a pomáhala mu přežít nelehké chvíle.

Osvobozování Drážďan

V únoru 1945 zaútočily na Drážďany spojenecké bombardéry. „Drážďany to vám pustily jako vánoční stromky, to bylo všechno osvětlený jak ve dne, do toho bomby a baráky se řítily... no strašný... ta zem jako by byla vodou.“ Naštěstí žádné nezasáhly křídlo, kde se nacházel praděda. Když se chtěli vězni schovat do úkrytů, esesáci je nechtěli pustit. Jakmile skončil nálet, tak vězni byli donuceni uklízet mrtvé a odjišťovat nevybuchlé bomby. „Lidi kolikrát jim na pohled nic nebylo a byli mrtví.“ Praděda se nenechal, odmítal uklízet bomby, jelikož viděl, kolik lidí  při tom zahynulo a nechtěl riskovat, že se již nesetká se svou rodinou.

Útěk

Vězni byli střeženi esesáky a kvůli bojovým podmínkám museli přespávat v troskách, v hladu a žízni. Nakonec se zmobilizovali a rozhodli se pro útěk. Nejdříve je esesáci pronásledovali, ale ztratili stopu ve chvíli, co se začala skupina brodit vodou. V čele šel praděda, protože měl výborné orientační schopnosti z letectva a také díky svým charakterním vlastnostem. Spávali opřeni o stromy, přičemž jeden vždy hlídal. Po několika dnech útěku už byli natolik vyčerpaní, že museli přenocovat v jednom z domů. Vybrali si ten nejosamocenější dům, jenže s německým obyvatelstvem. Nikdy by jim neublížili, ale potřebovali nocleh, tudíž nezbývalo nic jiného, než je svázat a hlídat. Byli tak hladoví a v zuboženém stavu, ale nebyli schopni přijmout žádnou potravu. „My jsme nebyli schopni nic jíst, protože trochu jsme snědli a už bylo zle“. Po strastiplné cestě se jim nakonec podařilo dostat se do Československa, kde jim lidé po cestě dávali jídlo. To byl již konec války, jak se dozvěděli od ruských vojáků ve Slaném, ti je pak odvezli do Prahy.

Osvobození

Osvobození pradědeček prožíval jako vlastenec s nadšením, oceňoval soudržnost národa, ale taktéž byl strašlivě zklamán z chování Čechů, kteří se mstili na německém civilním obyvatelstvu, a to i když on sám si prošel koncentračním táborem, nikdy nepochopil tyto zrůdnosti. „Vždyť právě takto se chovali gestapáci,“ říkal.  Nejednou zasáhl v těchto potyčkách a nejednou někomu pomohl, ovšem Němci, kterého Češky umlátily konvičkami na mléko, pomoci nedokázal. Dalším působištěm bylo Lipno u Šternberku, kde ještě nějaký čas dělal komisaře, kde byl taktéž zklamán, protože v okolí docházelo opět k vraždám. Tímto byl natolik znechucen, že se vrátil zpět na pozici učitele, kde předně dětem vštěpoval morální vlastnosti, a snažil se tímto profilovat novou a lepší společnost.

Závěr

Pradědeček poté vybudoval školu, školní družinu a sportovní hřiště. Chtěl, aby z každého dítěte vyrostl prioritně charakterní člověk. I v postarším věku ho lidé neustále vyhledávali a prosili jej o radu. Všichni ho zde měli rádi. Dokonce když měl s prababičkou zlatou svatbu, sešlo se před úřadem nespočetné množství lidí, a to jen proto, aby pradědečkovi mohli potřást pravicí. Má maminka se jej ptala, zdali všechny ty lidi zná, praděda jí odpověděl: „Nee, ale oni asi znají mne a stálo jim za to zde přijít.“ Mnozí se za ním snažili dojít a připomenout mu všechny situace, které společně strávili, ať už to byly školní prohřešky, které byl nucen jako ředitel školy řešit. Maminka mi tvrdí, že na něm viděla, že ne všechny okamžiky si zcela pamatuje, ale jen se usmívá a přikyvuje a sám nevěří, že se staly! Nakonec i přes útrapy, které zažil, zhodnotil svůj život velmi kladně. „když to tak člověk porovnává, tak jsem prožil šťastný život,“ tvrdil. S velkou láskou vzpomínal i na prababičku, kterou vždy bezmezně miloval. „Ona byla jediná žena na světě“.

Jeden z nejkrásnějších momentů, které mi maminka vyprávěla, byl jednoznačně ten, kdy s pradědečkem v pozdním věku jela pro oběd a lidé, které míjeli, smekali klobouky, salutovali a všemožně dávali najevo, jak moc si pradědy váží. 

Celý pradědův příběh mě utvrdil v tom, že takto by lidé měli vzpomínat na již zesnulé.

Tento životní příběh by měl být ukázkou pravých lidských hodnot a vlastenectví vůbec… Děkuji, pradědo, že jsi ukázal lidem, jak vypadá člověk s pravými lidskými hodnotami, a že nic na světě není důležitější než rodina a láska k druhým.