Co ten brácha zase provedl? - Markéta Godfrydová - (RH-K4)

„Taková šílená rodina!“ To dokáže říct jen ten člověk, který má vlastního sourozence. A já toto o naší rodině říct můžu, protože vyrůstám se svými třemi staršími bratry. Ten nejstarší je samozřejmě něčím výjimečný, ale každého z nich mám ráda stejně, i když někdy to tak nevypadá. Sama si říkám: „Jaké by to bylo ty bráchy nemít?“ Ale to bych radši nechtěla ani zažít. Jak říkám, jsou součástí té naší šílené rodiny - a to nejde jen tak ze dne na den změnit. Mít starší bráchy není jen si s nimi hrát, ale oni mě také musí chránit, a to jim jde dost dobře, protože pořád platí, že jsem jejich malá sestřička.

Několikrát jsem si říkala, proč nikdo z mých bratrů není „sekjuriťák“, policista, voják nebo snad hasič. Cvičí, starají se o sebe a ještě k tomu se umí i o mě postarat. Když jsem potřebovala, tak byli takoví mí ochránci. No a přišel ten den, kdy do obývacího pokoje přišel prostřední bratr Honza, a jak je o něm známo, moc v té škole nedává pozor, i když známky má dobré a maturitu taky udělal, takže možná i z něho něco bude. Po maturitě šel na Vysokou školu báňskou, kde se mu dařilo, ale nebavilo ho to. Když v ten den, kdy přišel do pokoje, oznámil, že se chce stát policistou, všichni jsme byli v šoku. Já ale nejvíce. Pak jsem si uvědomila, že mi to k němu docela i sedí, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Proč říkám nás? To zjistíte.

Začalo to tím, že musí dělat různé zkoušky a testy jak psychologické, tak fyzické a také musel jít na zdravotní prohlídky, kde zjistili, zda je vhodný na toto zaměstnání.

Jednoho pozdního večera jsem byla doma jen s jedním bratrem. Okoupala jsem se a teď slyším, jak mi někdo volá, tak se kouknu a je to taťka, který zrovna byl na oslavě společně i s mojí mamkou. Zvednu to a nestačila jsem říct ani ahoj a taťka jen řekl: „Volala mi sousedka, že prý u ní byla policie a ptali se na jednoho z kluků.“ A začala panika, řekla jsem to hned druhému bratrovi, který byl zrovna se mnou doma, a ten jen říkal, že on rozhodně nic neudělal a že to nemůže být na něho. Ale i přesto se bál a já taky. Takže bratr se oblékl a šel hned za naší sousedkou. Zazvonil a hned se jí zeptal na ty nejdůležitější otázky:  „Co chtěli ti policajti?  Na jakého z mých bratrů to bylo mířené?“ Jelikož už to je starší paní, tak si úplně nepamatovala jména a taky to tak trošku řekla jinak, než to vůbec bylo. Jediné, co jsme zjistili, bylo to, že je to nějaký bratr, který má řidičák. Tím pádem nám bylo jasné, že je to Honza. Ale co chtěli po Honzovi? To jsme fakt netušili. Zavolali jsme zpátky taťkovi a všechno, co jsme věděli, tak jsme mu řekli. On byl v takových nervech a mamka taky v obavách, že něco provedl a půjde sedět. A pořád jsme nevěděli, jak to teda je. Jediné co nám zbývalo, bylo čekat. A najednou slyšíme z chodby, jak se policisté ptají dalších našich sousedů na informace o mém bratrovi. Bylo nám to divné a potřebovali jsme už jejich vyjádření a vysvětlení.

V tu chvíli se ve dveřích objevila babička a usmála se, ale my jsme byli celí vystrašení z toho všeho, co se děje. Babička jen prohlásila: „Vím o všem, co se děje, nemusíte se bát, je to taková tajná akce policistů, aby vlastně zjistili, jestli je Honza na toto povolání ten pravý.“

Co totiž museli zjistit, je to, zda má dobrou reputaci ve svém okolí, kde bydlí. My jsme to samozřejmě nevěděli, jelikož to byla tajná akce policistů a Honza nám o tom nic neřekl.

Všichni jsme si oddechli a byli rádi, že se nestalo nic tak vážného.

Vše jsme řekli rodičům a těm se také ulevilo. Nebudu lhát, byly to stresy a ještě to úplně neskončilo, jelikož pak museli rodiče přijet domů z oslavy a chodit po všech našich sousedech a vysvětlovat jim, proč se ptali na jejich syna. Proč to dělali? No přece proto, aby si nemysleli to, co my, že udělal nějaký trestný čin. Nakonec se to všechno vysvětlilo a vyřešilo. Doteď na to vzpomínáme, je to taková naše vtipná historka, a když se setkáme, ať už na oslavě, či nějaké rodinné sešlosti, tak se tomu vždy zasmějeme.