Sněhový zážitek - Terezie Trnčáková - (GP24-K4)

Každý má rád svou babičku a i já jsem svou babičku měla moc ráda. Nejraději jsem jí pomáhala v kuchyni při pečení a večer s ní hrála karty. U hraní jsme si povídali a ona vzpomínala na své mládí. Bohužel, už tu se mnou není, ale já si stále pamatuji její příběhy. Jeden takový mi utkvěl v hlavě a já bych vám ho chtěla povědět.

Tento příběh se stal jeden únorový den. Kdysi bývalo hodně sněhu od listopadu do března a i tento den nebyl jiný. Všude byly hromady bílého sněhu. Babičce bylo 31let a měla dvouletou dcerku Zuzanku, moji mamku. Protože neměla manžela, musela se o všechno starat sama. Brzy ráno vodila Zuzanku do jeslí a potom pospíchala na autobus a jela do práce.

To ráno bylo skoro stejné, jako každý jiný zimní den. „Ranní budíček, rychle se umýt, nachystat snídani, vzbudit Zuzku, nasnídat, obléct se, nezapomenout zimní čepice, rukavice a honem vyrazit.“ Tentokrát se ale Zuzance vstávat a jít do jesliček v té zimě vůbec nechtělo. Stále kňourala, všechno jí dlouho trvalo a nejraději by zůstala doma v postýlce, pěkně zachumlaná v teplíčku. Babička nasoukala mamku do kombinézy, a jelikož bylo ještě stále hodně sněhu, vytáhla sáně, ať má Zuzanka radost. Navíc budou rychleji v jeslích. Ještě slíbila, že odpoledne po cestě domů můžou jít na kopec si zajezdit. Posadila Zuzku na sáně a vyrazily.

Venku bylo pochmurno, obloha byla dost šedá a vypadalo to, že bude každou chvíli sněžit. Jakmile babička dojela do jeslí, předala “mamku“ vychovatelce a jela do práce. Dopoledne uteklo jako voda, ale potom přišel pan vedoucí a řekl, že musí zůstat déle a dodělat jednu důležitou práci. Babička spěchala, co jí síly stačily, aby to stihla co nejdříve. Jesle se naštěstí zavíraly až v pět hodin a paní vychovatelky po telefonu slíbily, že počkají i o chvilku déle.

Práce jí šla rychle od ruky a za dvě hodiny bylo hotovo.  Bylo 16:30, babička si rychle posbírala všechny svoje věci, vzala sáně, tašku a utíkala si vyzvednout dceru. Stihla to! Vzala Zuzku a šly si na chvilku zajezdit na kopec vedle školky. Zuzanka jásala, válela sudy po zemi a byla celá od sněhu, ale oči jí zářily štěstím a radostí.

Po hodině sáňkování ale nastal problém. Všechny obchody byly dost daleko od jeslí a zavíraly v šest hodin. A tak babička posadila mamku na sáně a musely rychle vyrazit na nákupy. Aby to stihly, šla hodně rychle, až skoro běžela, a sáně hezky z malinkého kopečka klouzaly za ní.

Když dorazila k obchodu, podívala se do saní a zděsila se. Zuzanka v nich neseděla a nebyla ani vedle nich. Babička se točila dokola a hledala jí. Ptala se kolem procházejících lidí, ale nikdo ji neviděl. Strašně se bála, že se jí něco stalo, že ji někdo unesl nebo se ztratila.

Babička se obrátila a šla ji hledat stejnou cestou zpět. Když dorazila až k jeslím a Zuzku stále neviděla, byla bezradná. Nic jí nezbývalo než se otočit a jít zpátky k obchodům, kde bylo i sídlo policie a nahlásit ztracenou dceru. Když procházela kolem malého kopečku, kde děti rády a často sáňkovaly, všimla si sněhové cestičky, která vedla z vrchu. Něco jí říkalo, že se má podívat blíže! Zastavila se, zaměřila oči a pod kopečkem uviděla barevnou sněhovou kouli, ze které čouhaly růžové rukavičky a černé sněhule. ,,To je přece Zuzančino oblečení,“ vykřikla a běžela dolů. Když doběhla ke sněhové kouli, viděla spokojenou Zuzku ležet ve sněhu a koukat na hvězdičky. Spadl jí kámen ze srdce. Našla ztracenou dceru celou zmrzlou, ale v pořádku.

Toto malé dobrodružství odnesla pouze s velikou chřipkou a týdenním pobytem doma. A babička už nikdy nebrala mamku v sáňkách do jeslí. Když chtěli jít na kopec, došla si pro sáně domů.